Moc dobře vím, jak je v životě důležité jít za svým snem. Za takovým, který vás nenechá na holičkách a stane se vaším hnacím motorem, radostí a důvodem, proč na sobě neustále pracovat.
Tím mým bylo dostat se mezi nejlepší sportovce světa v triatlonovém sportu, a to díky účasti na paralympijských hrách v Tokiu. Připravoval jsem se s trasérem Markem Peterkou na kvalifikační závody světových pohárů v paratriathlonu. Právě ty nám měly otevřít brány olympijských her, které se po odložení konají v roce 2021.
Nic jsem nebral na lehkou váhu a byl jsem připraven zabojovat. I proto jsem navázal spolupráci se známým koučem, mentorem a stratégem Janem Mühlfeitem, který se řídí heslem: „Každé ne je začátkem ano!“
Náš první kvalifikační závod v paratriathlonu proběhl ve španělském Banyoles. Zánět v uchu, který mě trápil, naštěstí před závodem odezněl, a my tak obhájili 9. místo a těšili se na další kvalifikační závod v arabském Abú Dhabí v březnu 2020.
Bohužel, pandemie koronaviru, která záhy nato přišla, mi sen o paralympiádě zkomplikovala.
Každé dobré umístění v závodech znamená další cenné body do tabulky, jež rozhoduje o tom, kteří sportovci se na hry nakonec probojují, a kteří ne. Tím, že Mezinárodní triatlonová unie v reakci na pandemii zrušila pořádání světových kvalifikačních závodů, ztratil jsem možnost o tyto body zabojovat a získat tak lepší umístění v kvalifikačním žebříčku. Triatlon v Abú Dhabí byl mou velkou nadějí a jeho zrušení na poslední chvíli znamenalo ránu pro mě i celý tým lidí, kteří mi pomáhají.
Cesta na Letní paralympijské hry 2021 se tedy definitivně uzavřela, ale já přesto věřím, že se mi sen o paralympiádě jednou splní.
