Tour de France ve tmě pro nevidomé děti

Rozhodl jsem se pro další extrémní výzvu: na tandemovém kole ujet celou Tour de France. Známý cyklistický závod ještě žádný nevidomý nepokořil, ale to nebyla […]

Rozhodl jsem se pro další extrémní výzvu: na tandemovém kole ujet celou Tour de France. Známý cyklistický závod ještě žádný nevidomý nepokořil, ale to nebyla má jediná motivace. Společně jsme se se Světluškou (Nadačním fondem Českého rozhlasu) rozhodli, že v charitativní sbírce, kterou během Tour de France spustíme, vybereme prostředky na to, aby si hendikepované děti mohly splnit své sportovní sny.

Nápad zajet Tour vznikl, když jsme měli odletět na kvalifikační závod v paratriatlonu do Spojených Arabských Emirátů – ten nám ale dva dny před odletem zrušili. Po intenzivním přemýšlení, co budeme dělat, jsme se rozhodli, že když nemůžeme závodit v Abú Dhabí, tak aspoň odjedeme na sportovní soustředění do vedlejšího Ománu. A právě tam, při povídání s trasérem, to celé vzniklo.

„Marku, rád bych jel na kole napříč celou Evropou a znovu někomu pomáhal,“ povídal jsem mu.
„No to je pěkný. Co třeba zajet takovou Tour de France?“ odpověděl mi parťák a zaujatě čekal, co já na to. Hned po návratu jsme si začali zjišťovat informace a já trávil na cyklistickém trenažéru 5 hodin denně. K tomu, abych se na Tour de France dostal, celou ji pokořil, a nakonec ještě pomohl dětem, jsme museli zařídit spoustu věcí. Vymyslet charitativní sbírku, oslovit partnery a mít přesný plán akce. Do projektu jsme zapojili mnoho přátel, bez kterých bych na trase Staré dámy, jak se s oblibou tomuto závodu přezdívá, nemohl být. Díky satelitnímu sledování GPS dozor mohli všichni na mapě vidět, kde se právě pohybuji a jak si s mým „pilotem“ Markem Peterkou vedeme. Trasa Tour de France měla neuvěřitelných 3 414 km. Intenzivní půlrok zařizování se vyplatil a my 24. června vyrazili do Francie.

Ráno jsem se potkal s naším řidičem Jirkou. Zkontrolovali jsme naposledy v dodávce všechno vybavení od kol až po potravinové zásoby od Rohlíku, aby nám ve Francii nic nechybělo. Hned potom jsme s Peťou a naším hlavním řidičem mohli vyrazit na cestu. S další posádkou Markem, dokumentaristou Rosťou a řidičem Lukášem jsme se potkali večer kousek před Paříží. Kus cesty jsme ještě jeli společně a pak přespali v autech. Když jsme se vyspali, dali jsme kafe a vyrazili na místo v Brestu, kde jsme se chystali na zítřejší den, abychom měli všechno připravené a posádka věděla, co má přesně dělat.

Slavnostní první etapa.
„Ondro, tak už jsme přijeli na start,“ povídal mi trasér Marek, když jsme 26. června dorazili na tandemovém kole na náměstí v Brestu, kde organizátoři chystali vše na odpolední start profesionálních cyklistů. U slavnostní brány nám kluci v doprovodném autě odmávli start a vyrazili jsme na dalekou a dobrodružnou cestu zemí galského kohouta. První tři deštivé etapy vedly územím Bretaně s mírnými kopci, s průměrnou denní vzdáleností 190 kilometrů.

Čtvrtou etapu jsme spojili s pátou časovkou, abychom získali den náskok před profesionálními cyklisty, protože nás čekaly horské úseky, kde by byl problém se do těchto kopců dostat. Policie totiž horské průsmyky zavírá, aby fanoušci s karavany nezablokovali průjezd.

Museli jsme s trasérem zvládnout i nejdelší sedmou denní etapu v délce 249 km. Tady se rozhodovalo, jestli pojedeme domů, nebo budeme v našem snažení pokračovat.
„Marku, neťuká nám něco?“ ptal jsem se svého traséra, když jsme jeli z kopce dolů. Uklidňoval mě, že to jsou jen díry v silnici, ale později nám prasknul plášť. Takže defekt na Tour se nám nevyhnul, ale byl jsem za něj rád – mohl jsem si tak užít delší přestávku na svačinu. A svačiny byly znamenité, protože jsme měli nachystané tortilly, aby se nám jídlo dobře drželo i za jízdy.

„Ondro, to je pohodička, co?“ povídal mi Marek, když opravili kolo.
„Docela jo, ještě štěstí, že jsem ten profesionální cyklista a jsem tady od toho, abych šlapal, a ne, abych opravoval kolo,“ smál jsem se. A jen jsem to dořekl, mohl jsem toho cyklistu v kopcích ukázat.

Horské úseky v Savojských Alpách, které přišly v následujících dnech, pro mě byly na začátku náročné, protože jsem si musel zvyknout na obrovské převýšení. Mělo na mě ohromný vliv, cítil jsem se unavený a vyčerpaný.
„Ondro, ta příroda a hory jsou tady nádherný,“ popisoval mi trasér, když jsme jeli do dvacetikilometrového kopce. Ale pravda byla, že já si to okolí moc neužíval, protože dvacet kilometrů do kopce je prostě dvacet kilometrů. „Jen ta turistika to tady kazí,“ dodával ještě Marek.

„Ondro, přidej,“ povzbuzoval mě parťák do kopce, ale povzbuzovali mě i fanoušci kolem trasy, kterých tam bylo se zaparkovanými karavany opravdu požehnaně. Závodní atmosféra se nedá nijak popsat, to prostě musíte zažít.

Naštěstí jsme měli i den volna, který jsme využili k pořádné regeneraci a přípravě na další etapy, aby nás nic nezaskočilo. Na tandemovém kole jsme pokořili legendární horu Mont Ventoux s nadmořskou výškou 1 910 metrů. V rámci trasy jsme ji museli vyšlapat dokonce dvakrát, poprvé v historii celé Tour de France. Hora patří mezi biosférické památky UNESCO a lidé tady navštěvují pomník legendárního jezdce Toma Simpsona z Velké Británie, který při závodě vlivem amfetaminu, dehydratace a obrovských teplot zkolaboval a zemřel.

Vysoké teploty nás tento den naštěstí netrápily. Dolů z kopce se mnohdy jelo hůř než do kopce, ruce bolely a pod kopcem jsem byl rád, že to mám konečně pro dnešní den za sebou. Na další etapě jsme si trochu odpočinuli, protože nebyly žádné kopce a na kole jsme seděli jen něco kolem šesti hodin.

„Ondro, když máme dneska tolik času, tak si můžeme jít zaplavat, ne?“ ptala se mě Peťa, když jsme po cyklistice dorazili na ubytování. A rozhýbat nohy ve vodě bylo zase něco úplně jiného.
„Teď koukám, že majitel kempu sdílel sbírku a sám přispěl, to je pěkný,“ povídala Peťa u bazénu.
„To máš pravdu, to je opravdu pěkný, že sami od sebe přispívají,“ odpovídal jsem.

Třináctá etapa měla být rovinatá a přejezdová. Do roviny měla ale opravdu hodně daleko a byl to terén jak u nás na Vysočině. Takže nahoru, dolů a zase nahoru a dolů. A ke vší smůle to byl zrovna největrnější den, který jsme na Tour zažili. Z kopce jsme museli pořád šlapat, aby se nám kolo nezastavilo.
„Ondro, tak v takovém počasí bych doma na kole v žádném případě nevyjel,“ povídal mi Marek, zatímco se okolní stromy klátily ze strany na stranu a my dřeli, abychom to dneska zajeli. Když jsme dorazili, byl jsem rád, že to mám za sebou. A vzápětí jsem vážně přemýšlel, jak na to kolo budu sedat zítra – zadek už mě celý bolel a začínaly se mi na něm zvětšovat i puchýře. Jediné, co na zadní partie pomohlo, byla Aloe vera.

Posádka se znovu vystřídala, aby přišly čerstvé posily. Vojta s Pólem dorazili pozdě večer z Čech, když jsem ještě spal. A domů naopak vyrazili Lukin s Lukášem. Noví kluci se do role vžili rychle, takže chystat kolo a dodávat výživové doplňky od Nutrendu pro ně byla hračka.

Další náročnou částí na Tour de France byly horské Pyreneje.
„Ondro, teď jedeme úplnou divočinou. Nikde nic, jen lesy, potůčky a hory,“ povídal mi Marek, když jsme sjížděli do údolí. A taková krásná nedotčená příroda nás provázela většinou pyrenejských etap. Míň krásné byly ty dvacetikilometrové kopce, co jsme museli vyšlapat. Nejznámější horou, na kterou jsme vyjeli, byl Tourmalet, který se jmenuje podle názvu sýra. Teploty na vršku byly kolem pěti stupňů, proto jsme se nahoře oblékli do pláštěnek, abychom při sjezdu neumrznuli.

Další dlouhá přejezdová etapa měřila přes dvě stě kilometrů, ale naštěstí nám vítr přál a tentokrát nám vál do zad. Takže jsme na tandemovém kole uháněli po rovné silnici místy až padesátikilometrovou rychlostí. Místo bylo proslulé spousty vinohradů, kterými jsme projížděli většinu předposlední etapy. Tu jsme spojili s časovkou, abychom se do poslední etapy v Paříži dostali zase o den dřív, protože jinak bychom se z toho dlouhého štěstí na kole brzy zbláznili.

„Ondro, taky jsi nemohl dospat?“ ptal se mě Marek, když přišel ráno do kuchyně na snídani.
„Přesně tak, klidně jsme mohli vyrazit hned po půlnoci, jak jsem se těšil na tu dnešní poslední etapu,“ odpovídal jsem svému parťákovi. Když jsme se nasnídali, vyrazili jsme od ubytování rovnou na tandemovém kole.

„Tak ten kopec tady nebyl, když jsem se večer díval do mapy,“ povídal Marek po hodině naší jízdy poslední etapou směrem k Paříži. A tak jsem musel zatnout zuby, abychom se s tím závěrečným kopcem poprali.

„Ondro, právě jsem zahlídnul Eiffelovu věž!“ popisoval mi Marek, abych z průjezdu Paříží taky něco měl. Hodně jsme teda stáli na semaforech, ale nakonec jsme se s dvoudenním rozestupem od oficiálního pelotonu dostali k zakončení naší pouti na Champs-Élysées, kde jsme projeli pomyslným cílem u Vítězného oblouku. Náš závěrečný průjezd cílem se odehrál v pátek 16. července 2021.

Z celého náročného cyklistického snažení vzniknul díky kameramanovi Rostislavovi Málkovi filmový dokument, který můžete vidět na filmové premiéře tady.

A nejen to, všechny své zážitky jsem vám dopodrobna sepsal do krásné a úhledné knihy. Tu si můžete zakoupit na filmové premiéře a později bude na mém e-shopu.

Důležité je mít kolem sebe ten správný tým, který vás i v těch nejtěžších kilometrech podrží. Protože bez lidí, kteří stojí při vás, by to prostě nikdy nešlo. Rád bych jim z celého srdce poděkoval, protože s námi zkusili hodně. Moc vám děkuji a těším se zase někdy na naše další společná dobrodružství:

Marek Peterka, Petra Vodičková, Rostislav Málek, Lukáš Turek, Jiří Hort, Pavel Kryze, Lukáš Nožička, Vojtěch Hort, Martin Havlík, Barbora Živná, Lenka Zmeškalová, Jaroslav Zmeškal, Tereza Podzimková, Tomáš Dilhof, Monika Zmeškalová, Jiří Hort, Jiří Nováček, Markéta Navrátilová, Miroslav Viktora, Pavla Frej, Jakub Mertl, Jitka Kratochvílová.

Zásadní je i podpora partnerů, bez kterých by se tento projekt nemohl uskutečnit. A jsem rád, že za mnou stojí přátelé z firem, kteří vidí, že se snažím dělat svět kolem sebe o něco snesitelnějším.

Partneři projektu Tour de France ve tmě:

Město Třebíč, Kraj Vysočina, Hansgrohe, ATEX, České energetické závody, Auto Racek, Kerouš, Nadační fond Českého rozhlasu Světluška, Nutrend, AUTOCOLOR – CaliforniaRent, Alpa, Rohlík, Elkov elektro, Jazyková škola Zachová, GPS dozor, Ponožky PONDY K.

A jsem vděčný za fanoušky, kteří nadšeně sledovali každé naše šlápnutí. Protože vaše zprávy mě povzbuzovaly a dávaly neustále vědět, že tohle všechno má opravdový smysl.

Váš Ondra