V bílé stopě na Jizerské 50

Do hor na Jizerskou padesátku o vzdálenosti dvaceti pěti kilometrů jsem v letošním roce vyrazil znovu s Nadací Leontinka se staronovým trasérem Karlem. Staronovým myslím tak, […]

Do hor na Jizerskou padesátku o vzdálenosti dvaceti pěti kilometrů jsem v letošním roce vyrazil znovu s Nadací Leontinka se staronovým trasérem Karlem. Staronovým myslím tak, že se mnou chodí běhat v Třebíči na atletický ovál, ale na běžkách jsme společně stáli úplně poprvé. A tak jsme byli zvědaví, jak nám to půjde.

Nejprve jsme si před startem v Bedřichově vysvětlili, co vlastně budu potřebovat všechno při běžkování říkat a popisovat. Jen teda netuším, zda můj výklad Karel poslouchal. Svůj zájem totiž věnoval reproduktoru s mikrofonem, který jsem mu dal, abych ho lépe slyšel na běžkařské trase. Zájem o mikrofon jsem si vysvětlil tím, že Karel zpívá a hraje v kapele, takže mu byl mikrofon nejspíš blízký. Když se přiblížil čas startu, nacvaknul jsem běžky a Karel mě začal instruovat, abych se trefil do správné stopy.

Když se ozvala rána, vyrazili jsme ze stadionu do začínajícího stoupání, které je v první třetině trasy. Spousta závodníků nám neumožnila jet nějak moc rychle, proto jsme si drželi volnější tempo a všechny síly si nechávali na později. 

„Prosím vás, nemáte tu náhodou guláš?“ ptal se trasér na občerstvovací stanici, kam jsme dojeli po nějakých sedmi kilometrech. 

„Bohužel nemáme,“ odpovídali dobrovolníci Karlovi zpátky. 

„Ale za to tu máme super čaj a sušenky,“ dodali hned, aby nás krom guláše naladili i na něco jiného,“ a tak jsme si dali alespoň to. Když jsme se občerstvili, čekal nás mírný kopeček, který jsem vyšlápnul stromečkem a Karel mě pak znovu navedl do mé stopy. Snažíme se jezdit ve stopě uprostřed, kdybych náhodou padal, tak abych neskončil někde ve struze nebo v lese. 

„Mohl bych vás poprosit, zda byste nemohl jít do levé stopy? “povídal Karel běžkaři, který byl kousek před námi, když jsme si to valili soupaž do mírného kopce.  

„Mám za sebou totiž žlutou čmouhu a nám se strašně špatně uskakuje do jiné stopy,“ vysvětloval dál trpělivě trasér pánovi před sebou. Chlapík, na kterého ovšem Karel mluvil se ovšem ze své stopy ani nehnul a tak Karel přemýšlel, co s tím provede. Po chvíli přemlouvání ho nakonec napadlo, že by to mohl vyzkoušet i německy. To už se běžkař chytal a tak rychle uskočil do vedlejší stopy. Tak jsme mile poděkovali a pokračovali v našem tempu.

„Ondro, máš radost, že už budeme na kopci?“ ptal se mě trasér. 

„Abych pravdu řekl, raději jedu do kopce, protože z kopce mám při sjezdu trochu vítr,“ přiznal jsem svůj strach Karlovi. Naštěstí to nebyl vůbec žádný velký sjezd, ale přesto mě raději Karel trochu přidržel za rameno, abych se moc nerozjel.

„Karle, to je v pohodě, můžeme to trochu víc rozjet,“ pověděl jsem trasérovi, který jel vedle mě.

„Dobře. To víš, já jak jsem už starší a starám se o své děti, tak jsem trochu přecitlivělý, aby se ti něco náhodou nestalo,“ smál se Karel. 

„Mohl bych vás poprosit, mohl byste uskočit do vedlejší stopy,“ prosil znovu Karel dalšího běžkaře před námi.

„Tak vypadá, že nám zase nerozumí,“ postěžoval si trasér v reproduktoru a vyzkoušel to znovu německy. Bohužel se znovu nic nestalo a tak se chvíli Karel drbal na hlavě. Nakonec to ještě zkusil francouzsky a na to se běžkař před námi chytil. 

„Tak čekal jsem všechno, ale že budu na běžkách mluvit francouzsky, tak to jsem opravdu nečekal,“ povídal mi se smíchem trasér. 

„Ondro, tak to je dobrý, že jsme ještě nespadli, co?“ povídal mi po chvíli parťák Karel, když jel vedle mě.

„Musím říct, že to dobrý je, ale nerad bych to zakřiknul,“ odpovídal jsem mu. A netrvalo moc dlouho, když jsem dojel k zatáčce, ve které jsem zastavil, chvíli stál a pak si tam z ničeho nic lehnul.

„Tak to si Ondro děláš prdel, ne? Celou dobu nespadneš a tady si lehneš těsně před cílem na úplné rovině,“ smál se trasér. Já měl ovšem v tu chvíli větší obavy o svoji běžkařskou hůlku, aby nebyla náhodou ohnutá, když jsem si ji při pádu přilehnul. Hůlku jsem zkontroloval a naštěstí to bylo všechno v pořádku, takže jsme znovu pokračovali. Na trase bylo už jen mírné stoupání a následný sjezd na hůlkách za trasérem směrem ke stadionu.

„Ondro, teď to pořádně rozpal, už jsme na rovině na stadionu k cílové čáře,“ informoval mě trasér, když jsme přijeli znovu do Bedřichova. Při průjezdu cílem jsme zvedli ruce radostí nad hlavu, že jsme to všechno v pořádku zvládli.

Do cíle jsem s Karlem dorazil za 2:24:44 a vylepšil jsem si tak svůj osobní čas na Jizerské.

Rád bych poděkoval Nadaci Leontinka a organizátorům Jizerské 50, že jsme mohli být součástí závodu. Velké díky patří trasérovi Karlovi, který se nové role ujal s naprostou grácií. A také děkuji mé Péti, která se na Jizerské 50 stala taxikářem všech nevidomých.