Václav Malinský: o tom, jak potkal dalajlamu a chůzí se rozhodl pomáhat
Na cestách po Asii jsem byl fascinovaný kulturou, kde mě chytnul buddhismus, který ovlivnil mé další kroky. A právě tady mě napadlo, že přejdu Česko.
Ahoj Václave, můžeš nám říct něco málo o sobě? Jestli si to dobře pamatuju, tak jsme se poprvé potkali na přednášce v Rudíkově. Povídal jsi o tom, jak jsi šel kolem hranic Česka a Slovenska.
„Ahoj Ondro, přesně tak. Pocházím z Vysočiny, konkrétně kousek od tebe, z Křižanova. Jako mladý kluk po škole jsem pracoval ve firmě zabývající se výrobou leteckých motorů do ultralehkých a bezpilotních letadel. Jak to tak už ale v životě bývá, na konec jsem skončil úplně u jiného oboru 😊.
To je zajímavé, proč zrovna tahle kariéra? Letadla jsou tvůj koníček?
„Letadly jsem byl obklopen už jako malý kluk hlavně díky bratrům, kteří stavěli rádiově řízené modely. Ke strojařině jsem se ale dostal v podstatě náhodou, na základce jsem pořádně nevěděl co dělat, tak volba padla na technickou školu. Určitě to ale nebyl nějaký můj sen ke kterému bych dlouhodobě směřoval. V této práci jsem strávil přibližně pět let, ale chtělo to nový impuls, protože toho bylo prostě moc, a navíc mě to po nějaké době přestalo bavit. Mým velkým snem bylo začít cestovat, a navíc jsem se začal zabývat i dobrovolnickými projekty.“
Pravdou je, že cestování člověku otevře oči. Sám za sebe jsem nikdy velký cestovatel nebyl, ale teď se rád podívám, jaké to je za hranicemi, kde můžu zažít nějaká nová dobrodružství. Jaké byly první tebou navštívené země?
Předtím jsem cestoval jen krátkodobě po pár evropských zemích, ale má první velká cesta byla do jihovýchodní Asie. Nejdříve do Thajska, pak přišla Barma a Kambodža. Dohromady jsem tam strávil 3 měsíce. Tohle cestování mi naprosto změnilo uvažování o životě. Na cestách po Asii jsem byl fascinovaný kulturou, lidé byli pohodoví, a hlavně usměvaví. O tuhle kulturu jsem se zajímal už mnohem dřív, ale právě tam mě chytnul i buddhismus, který dost ovlivnil mé další kroky. A také paradoxně právě v Asii mě napadlo, že přejdu celé Česko.“
Pravda je, že člověk potřebuje obrovský impulz, aby změnil svoje hodnoty a vnímání života. Můžeš prozradit něco o tvé pěší túře napříč Českem? Jak dlouho to trvalo? A co bylo na téhle cestě pro tebe nejnáročnější?
„Mou první dlouhou pěší túrou byla cesta od východu na západ napříč Českem v roce 2016. Konala se pro malého Matěje, který skončil po operaci mandlí upoutaný na lůžko. Rodina se o něj musí starat 24 hodin denně sedm dní v týdnu a je to pro ně opravdu náročné, proto tahle cesta byla celá pro něj a veškeré vybrané finanční prostředky šly na jeho sbírkový účet. Pamatuji si jako dneska, že mě naše setkání docela dost vzalo. Matějův táta se mnou tehdy na kus cesty vyrazil taky, to bylo moc milé. Tehdy mě sledovalo docela hodně lidí, protože se tenkrát moc takové cesty nedělaly. Dokonce jsem po cestě přespal u řady „cizích“ lidí, protože mě sledovali a začali si mě zvát k sobě domů.
Přejít celou naši republiku muselo být super, ještě k tomu s takovým charitativním záměrem. Ale věřím, že u toho jsi neskončil, jaká byla tvoje další cesta?
„Ta vedla do Indie, konkrétně do tzv. Malého Tibetu na severu země. S partou šesti lidí jsme vyrazili podpořit jednu českou neziskovku, která se tam snaží pomáhat dětem, mnichům, klášterům atd. Peníze, co se nám podařilo vybrat, putovaly do jedné vesnice kousek od tibetských hranic na podporu dětí v tamní škole.“
Páni, rovnou takhle daleko! Jak na tebe působila Indie? Můžeš o ní něco říct?
„Indie je velká a různorodá. Nedá se to popsat pár slovy. Viděli jsme klasická přelidněná města kde jsou všudypřítomní žebrající lidé, jak to mnohdy vídáme v dokumentech. Na severu je zase jiná nátura. Jsou tam uprchlíci z Tibetu a lidé tam žijí úplně jinak.
Prošli jsme dva delší horské treky, často procházeli vesničkami a sledovali život místních lidí. A taky jsme měli možnost strávit nějaký čas v klášteře, který konkrétně tato neziskovka podporovala. Chodili jsme na jejich obřady, kde se nám dokonce poštěstilo zúčastnit se čtení samotného Dalajlamy. To byl opravdu ohromný zážitek.“ Díky spolupráci s touto neziskovkou se nám otevřely dveře tam, kam se běžný turista nemá šanci dostat.
Na začátku jsem říkal, že jsme se potkali na přednášce, kde jsi vyprávěl o tom, jak jsi obešel Česko a Slovensko kolem hranic. Vůbec nechápu, jak tě mohlo něco takového napadnout.
„Po návratu z Indie jsem si začal hledat práci a říkal si, že se budu muset asi znovu „zaháčkovat“ do systému. Začal jsem ve fotografické firmě jako obchoďák, ale po velmi krátkém čase jsem cítil, že je to slepá ulička. Proto jsem se rozhodl, že v roce 2017 přejdu Česko a Slovensko kolem hranic. Na sociální sítě jsem dal výzvu, jestli někdo potřebuje pomoc, a najednou se toho na mě nahrnulo mnoho. Vybral jsem malou Emičku s dětskou mozkovou obrnou. Měli jsme osobní setkání a tam jsme si padli do oka. Emička byla můj hnací motor, že to nejdu sám pro sebe, ale že to dělám pro někoho. A na téhle pěší výpravě kolem Česka a Slovenska se podařilo vybrat 230 000 Kč! Ale nebylo to jen za celou cestu, bylo to i z mých přednášek, prodaných kalendářů a dalších podpůrných projektů do kterých se zapojila hned celá řada lidí.“
To je moc pěkný, že jsi mohl touhle částkou pomoci. Václave, ale řekni mi, jít takovou dobu není jen tak. Řešil jsi vybavení? Protože si pamatuji, jak mě na tvé přednášce ohromilo, že máš plně vybavený batoh, který skoro vůbec nic neváží. Jak se na výpravy dá takhle odlehčit zavazadlo?
„Jen tak to nebylo, kolem hranic Československa to bylo 3 500 km a trvalo mi to 97 dní. Vyrazil jsem v polovině dubna a došel na konci července. Hmotnost vybavení jsem začal více řešit při své cestě do Indie – právě tam začala spolupráce se společností Nalehko, a na cestě kolem Česka a Slovenska už jsme výbavu doladili takřka do dokonalosti. Protože tam už hodně záleželo na tom, abych nesl jen lehké a kvalitní věci. A hned jak jsem došel, přestěhoval jsem se do Liberce a začal jsem ve firmě Nalehko rovnou pracovat.“
Věřím, že s firmou Nalehko tě má spojeno spousta lidí. A jestli ne, tak já určitě ano. Prosím tě, povíš, co všechno za tímhle obchodem stojí?
„Nalehko funguje od roku 2011. Zakladatelem je Petr Kosek, který například prošel známou Pacifickou hřebenovku v USA a mimo jiné je prvním Čechem, který má zdolané tři nejdelší treky v USA. Spoustu času strávil v Severní a Jižní Americe, a když plánoval PCT, zjistil, že existuje lehké vybavení, se kterým si může cestu o dost zpříjemnit. Nejdříve založil blog Nalehko, kde psal svoje zkušenosti, a pak přidal pár produktů. Ze začátku si to kupovalo jen pár nadšenců. Když se pustil do dalšího treku, s kolegou společně otevřeli první kamenný obchod Nalehko v Liberci, a nato jsem se k nim přidal i já. Do obchodu pořád přibývaly vyzkoušené produkty a nyní již máme i 3 kamenné prodejny. Nalehko má obrovskou zásluhu na tom, že se začala při cestách řešit i u nás v ČR výbava a že se začali chodit i takto dlouhé treky, které byly pro lidi dříve nereálné.“ Okolo tohoto projektu už v Česku vznikla regulérní komunita a je vidět, že lidé tím žijí a celé řadě z nich to změnilo život, tak jako tehdy nám.
Vzpomínám si, že jsem si od vás objednával stan, aby moc nevážil, ale abych ho zvládl postavit, když na to nevidím. Tenkrát jsem dokonce při nočním stanování porazil i kamarády, kteří stavěli vedle mě a viděli na to. Můžeš dát pár tipů, jak by měl člověk začít, když se chce vydat cestou minimalismu a odhodit plné kufry? Protože třeba já s tím bojuji při každé cestě na závody.
„Váha batohu se odvíjí od vašich zkušeností. Optimální váha vybaveného batohu, který nesete na zádech, je kolem 7 kg. A na tuhle váhu jsme schopni se bez větších problémů dostat. Pochopitelně voda a jídlo se do toho nepočítají, protože ty se v průběhu cesty na rozdíl od vybavení neustále mění. No, ale zase je důležité dát si pozor – nízká váha je totiž i lehký diskomfort, protože ty věci jsou náchylnější k poškození a je potřeba se k vybavení chovat trochu šetrněji. Je důležité najít zlatou střední cestu, aby se člověk na cestě cítil komfortně.
A jak začít? Udělat si doma nejdříve revizi, co všechno mám. Pak se podívat na ty těžší věci, zvážit si je a nejtěžší vybavení nahradit lehčím. Třeba stan, který má 4 kg, lze nahradit přístřeškem (700 gramů). Nejtěžší bývá právě stan, pak spacák, karimatka a batoh. Spousta lidí si myslí, že jít nalehko znamená, že si s sebou nic nebereš, ale je to právě o zodpovědnosti a přípravě, aby se nad každým kouskem přemýšlelo. Například se zamyslet nad oblečením, abych věděl, na co se vůbec hodí. Zkrátka abychom byli připraveni na všechno a nic nás nepřekvapilo. Problémem je, když s sebou máme spoustu věcí, ale nevíme, na co je vůbec použít. A především, když jdeš s lehčím batohem, tak jsi efektivnější, užiješ si cestu, a o to přece jde. Když máš malý batoh, spotřebuješ míň energie, takže pak nemusíš tolik jíst a pít, zvládneš větší porce kilometrů, jsi rychlejší.“
Když jsem tenkrát běžel napříč celou Českou republikou v rámci projektu 600 KM POSLEPU, tak ses rozhodl, že poběžíš první dva dny se mnou. Co tě k tomu vedlo?
„Líbil se mi tvůj nápad a navíc, taky rád běhám! Už jsem měl předchozí zkušenost z túry napříč Českem a líbilo se mi, že jsi blázen, který chce svým projektem někomu pomoci. Neváhal jsem ani minutu, cítil jsem to spíš jako svou povinnost. A krom toho, měl jsem radost, že nejsem sám blázen; že jsou tady další lidi, jako ty, kteří se chtějí pro někoho obětovat.“
Zaznamenal jsem, že vám přibyl do rodiny další přírůstek. Jak vůbec zapojuješ děti do svého životního stylu? Prolíná se to nějak, nebo je na to stále brzy?
„Teď už nemám osobní ambice. Užívám si rodinu, to je to hlavní. Nechci být sobec, na dva měsíce se zabalit a děti tady nechat. Ten čas s nimi už nevrátíš. A navíc, teď by se mi na cestách po nich dost stýskalo. Pochopitelně když se něco plánuje, tak to musíme nejdřív probrat. Snažím se do svých dětí trochu promítnout, co jsem se na cestách naučil. S prvním synem a manželkou jsme dokonce společně šli trek, ale to bylo v době, kdy byl syn ještě opravdu malý a už si to ani nepamatuje. Každopádně chci aby měly mé děti pozitivní vztah k přírodě, vedu je k tomu.
To je rozhodně super. A na závěr – kdyby někdo potřeboval poradit, jak se na cestu s lehkým vybavením vypravit, může se obrátit na vás, kluky z Nalehko?
„Určitě! Člověk si musí trochu vyšlapat svoji cestu, ale je vždy lepší, když ti poradí někdo, kdo tomu rozumí. Máme za sebou spoustu akcí a v týmu šikovné lidi, kteří se tomu věnují.
Každý nákup u nás je takový malý workshop, protože ho dlouho probíráme a zákazníkovi se kolikrát věnujeme hodiny. Krom toho dobře fungujeme i jako taková „online poradna“. Řadu lidí jsme takhle připravili na různá dobrodružství. Jde o to, aby za výbavu zbytečně nevyhodili spoustu peněz, ale především to naplnilo to, co od toho člověk očekává. Krom vybavení jsme schopní poradit i s celkovým fungováním venku, na treku. Jak už jsem zmiňoval, máme toho zase sebou dost a každému rádi pomůžeme. Na webu píšeme blog, kde si lidé můžou přečíst o našich zkušenostech a cestách, které jsme za ty roky absolvovali.“
