Začal jsem nejen přežívat, ale i znovu se učit žít.
Jsem nevidomý profesionální sportovec, spisovatel a inspirativní řečník. Asi abych něco nezmeškal, narodil jsem se předčasně v lednu 1991 a už od počátku musel o svůj život bojovat v inkubátoru. Přežil jsem, ale vysoké dávky kyslíku mi poškodily zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i sluch. Pravé oko se doktorům podařilo zachránit a já pak prožíval docela bezstarostné dětství. Běhal jsem s ostatními dětmi, snil o tom, že jednou budu slavným sportovcem, a nepřipouštěl si, že by něco mělo být jinak.
Protože jsem vyrůstal na vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, zvolil jsem si studium zahradnictví a vedle toho snil o sportování. Těšil jsem se ze své samostatnosti… Až do dne, kdy jsme se spolužáky stěhovali nábytek a při zvedání skříně se mi na zdravém oku objevila podivná mlha. Ani okamžitá operace už prasklou sítnici nezachránila, a tak mě ve 20 letech obklopila úplná tma. Nejdřív jsem prožíval deprese a strach z reakce lidí, až mě uvidí s bílou holí. Místo hvězdné sportovní kariéry být doživotně odkázaný na pomoc okolí? To ne! Pamatuji si, jak sedím sám ve svém pokoji, hlavu složenou v dlaních… A najednou mi svitlo: „Buď tady můžeš dál sedět a litovat se, nebo prostě vstaneš a životu to pořádně natřeš!“ A tak jsem začal nejen přežívat, ale znovu se učit žít.
Rád si dávám výzvy, abych sobě, ostatním nevidomým i vidícím lidem ukázal, že s vytrvalostí jde zvládnout vše
Když přišel kamarád Lukáš s nabídkou: „Ondro, co kdybychom spolu začali běhat? Třeba jednou doběhneme až na olympiádu!“, pomyslel jsem si, že se zbláznil, ale hned jsem nazul tenisky. A poprvé jsem vyběhl se svým vodicím psem Blackem cestou ráno na vlak. Brzy nato jsem pokořil svůj první závod a uvědomil si, že se můj dětský sen – stát se sportovcem – plní! Od té chvíle mě touha hnala vpřed a už neopustila. S každou další překážkou jsem překonával sám sebe, až jsem se probojoval k účasti na nejnáročnějších celosvětových závodech. Medaile ale nejsou to hlavní. Moje největší motivace? Pomáhat dalším handicapovaným, ale i zdravým lidem a stát se pro ně živoucí inspirací, proč to nezabalit. Život máme přece jenom jeden, tak bychom ho měli prožít naplno.
