Ztráta jednoho smyslu mi pomohla najít smysl života

Ondřej Zmeškal brailovo písmo

Začal jsem nejen přežívat, ale i znovu se učit žít.

Jsem nevidomý profesionální sportovec, spisovatel a inspirativní řečník. Asi abych něco nezmeškal, narodil jsem se předčasně v lednu 1991 a už od počátku musel o svůj život bojovat v inkubátoru. Přežil jsem, ale vysoké dávky kyslíku mi poškodily zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i sluch. Pravé oko se doktorům podařilo zachránit a já pak prožíval docela bezstarostné dětství. Běhal jsem s ostatními dětmi, snil o tom, že jednou budu slavným sportovcem, a nepřipouštěl si, že by něco mělo být jinak.

Protože jsem vyrůstal na vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, zvolil jsem si studium zahradnictví a vedle toho snil o sportování. Těšil jsem se ze své samostatnosti… Až do dne, kdy jsme se spolužáky stěhovali nábytek a při zvedání skříně se mi na zdravém oku objevila podivná mlha. Ani okamžitá operace už prasklou sítnici nezachránila, a tak mě ve 20 letech obklopila úplná tma. Nejdřív jsem prožíval deprese a strach z reakce lidí, až mě uvidí s bílou holí. Místo hvězdné sportovní kariéry být doživotně odkázaný na pomoc okolí? To ne! Pamatuji si, jak sedím sám ve svém pokoji, hlavu složenou v dlaních… A najednou mi svitlo: „Buď tady můžeš dál sedět a litovat se, nebo prostě vstaneš a životu to pořádně natřeš!“ A tak jsem začal nejen přežívat, ale znovu se učit žít.

Rád si dávám výzvy, abych sobě, ostatním nevidomým i vidícím lidem ukázal, že s vytrvalostí jde zvládnout vše

Když přišel kamarád Lukáš s nabídkou: „Ondro, co kdybychom spolu začali běhat? Třeba jednou doběhneme až na olympiádu!“, pomyslel jsem si, že se zbláznil, ale hned jsem nazul tenisky. A poprvé jsem vyběhl se svým vodicím psem Blackem cestou ráno na vlak. Brzy nato jsem pokořil svůj první závod a uvědomil si, že se můj dětský sen – stát se sportovcem – plní! Od té chvíle mě touha hnala vpřed a už neopustila. S každou další překážkou jsem překonával sám sebe, až jsem se probojoval k účasti na nejnáročnějších celosvětových závodech. Medaile ale nejsou to hlavní. Moje největší motivace? Pomáhat dalším handicapovaným, ale i zdravým lidem a stát se pro ně živoucí inspirací, proč to nezabalit. Život máme přece jenom jeden, tak bychom ho měli prožít naplno.

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX ALPA Sportovní klub Laguna Třebíč