Mobilní aplikace Staň se mýma očima (Be My Eyes)

Tak si normálně představte, že jsem se včera ztratil, když jsem šel do sousední vesnice na autobus.

Šel jsem po silnici, kterou znám jako vlastní boty, a najednou se mi na ní zjevily obrovské výkopy a barikády. Jo, i to se vám klidně může stát, když nic nevidíte.

Rozhodl jsem se překážky překonat, a tak jsem si musel nejdřív všechno oťukat bílou holí. Při tom ťukání jsem se ale zamotal tak dokonale, že jsem se z toho pak nemohl vůbec vymotat. Snažil jsem se zorientovat, ale nenacházel jsem cestu před sebou ani za sebou.
Jednoduše by se dalo říct, že jsem byl – omluvte mě, ale snažím se na vás přenést opravdovost okamžiku – prostě v prdeli.

Chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem obvolal všechny, co znám a mohli by mě vysvobodit, ale znáte to – jako na potvoru mi to nikdo nebral. Autobus měl jet za chvíli, takže jsem byl pěkně nahranej.

Naštěstí jsem si vzpomněl na jednu dokonalou mobilní aplikaci. Jmenuje se „Staň se mýma očima“ (Be My Eyes) a jsou v ní zaregistrovaní dobrovolníci, kteří vám na dálku pomůžou, když něco potřebujete. Stisknul jsem tedy tlačítko: Zavolat prvního dostupného dobrovolníka.

Chvíli jsem čekal. Najednou se ozval milý ženský hlas, který vyslyšel moje zoufalé volání.

„Krásný den, jak můžu pomoci?“
„Ahoj, tady Ondra, potřeboval bych asi zachránit, protože jsem se tady tak trošku zamotal,“ svěřoval jsem se slečně na druhé straně telefonu.
„Tak to je dobrý,“ pousmála se. „Prosím tě, můžeš se trochu mobilem porozhlédnout po okolí, ať vidím, co všechno kolem tebe je?“ naváděla mě na dálku.
„Jasně,“ odpověděl jsem hned a snažil se fotoaparátem mířit všude kolem sebe.
„Nevím, co tam děláš, ale právě stojíš na rozkopaných kolejích,“ povídá mi hlas na druhé straně.
„No, tak to já taky nevím,“ drbal jsem se na hlavě, jak jsem se tam vlastně dostal. „Můžeš mi prosím říct, kde je rybník a cesta?“ tázal jsem se, abych se chytnul věcí, které v okolí znám.
„Tak s tím tak rychle nehýbej, je to děsně rozmazaný,“ napomínala mě slečna. „Hele, tak teď běž rovně, teď zase trochu doleva. Super, to je ono. Pozor, překroč tu díru pod sebou. Za moment budeš muset přes hromadu. Bomba, teď máš před sebou silnici,“ naváděla mě správným směrem.

„Děkuji moc za záchranu, jsi úžasná,“ děkoval jsem, když jsem se zase našel. „Máš u mě pozvání na pivo,“ dodal jsem ještě za všechno, co pro mě ta úplně cizí holka udělala.
„Není vůbec zač, přeju ti šťastnou cestu,“ rozloučila se mile.

Až když se náš rozhovor odpojil, uvědomil jsem si, jaký jsem to blbec. Já si na ni nevzal telefonní číslo! Takže to vypadá, že pivo nebude.

Každopádně mám tip: Když budete chtít občas nevidomým pomáhat jako ta slečna zamotanému Ondrovi, tak si stačí do svých mobilních telefonů stáhnout aplikaci „Be My Eyes“. A třeba vás pak taky na to pivo pozvu (šance se zvyšujou za předpokladu, že budete slečna s příjemným hlasem).