Český rekord na pražském 1/2maratonu s přednostou vinohradské kardiologie

Na svůj letošní první závodní půlmaraton jsem se domluvil s profesorem Petrem Touškem, přednostou vinohradské kardiologie. Myšlenka vznikla na jednom z kontrolních vyšetření – a tak se […]

Na svůj letošní první závodní půlmaraton jsem se domluvil s profesorem Petrem Touškem, přednostou vinohradské kardiologie. Myšlenka vznikla na jednom z kontrolních vyšetření – a tak se přihodilo, že se Petr rozhodl stát na pražském RunCzech půlmaratonu mým trasérem.

S Petrem Touškem jsme se potkali ráno těsně před závodem na Staroměstském náměstí.

„Ondro, tak jak se to všechno dělá?“ zeptal se mě Petr na instrukce, aby věděl, na co si dát při běhu pozor.

„Trochu se proběháme, abys to viděl,“ odpověděl jsem. Při běhu jsem svému novému parťákovi vysvětlil, co všechno budu potřebovat říkat. Třeba jako „Přidej!“ – to je hlavní instrukce. Když jsme měli jasno, vyrazili jsme do startovního koridoru.

„Petře, bude lepší, když půjdeme hodně dopředu, aby nás závodníci kdyžtak oběhli, než abys to při běhu musel dělat ty,“ povídal jsem svému trasérovi. Souhlasil, a tak jsme vyrazili prodrat se na své místo.

„Pánové, zastavte!“ zarazila najednou náš postup paní na kontrole.

„Co se děje?“ ptal se Petr.

„Tady je koridor A, takže musíte jinam, protože vy máte koridor D a kolega B,“ odpověděla.

„Takže chcete říct, že já mám jít do koridoru B a tady Petr zase do D?“ ujišťoval jsem se.

„Přesně tak,“ odpověděla nám rázně.

„A myslíte, že to bez zraku a traséra zvládnu zaběhnout sám?“ začal jsem rozvíjet zajímavou myšlenku.

„Có, vy nevidíte?“ zeptala se zaskočeně paní. Když jsem přikývnul, že to tak vážně je, nechala nás v prvním koridoru, abychom to tedy měli jednodušší.

Odstartovali jsme za zvuků skladby Vltava a první kilometry ubíhaly pohodově. 

„Petře, je docela klika, že běžím dneska s tebou… Protože když mě klepne, mám docela šanci, že bys mi mohl helpnout,“ povídal jsem s úsměvem svému trasérovi, který je borec přes kardiologii. Horší by to bylo opačně – já bych mohl Petra tak maximálně sportovně namasírovat nebo o něj nechtěně zakopnout. Záda nám ale kryli ještě další doktoři z nemocnice, tak jsem byl v klidu.

Na desátém kilometru nás povzbuzováním popostrčily k lepším výkonům kamarádky Katka s Rozárkou a moje partnerka Péťa. Dokonce mi přišel fandit i jeden z mých partnerů, Bedřich z Jaroměřické mlékárny. Pořád jsme drželi tempo, abychom se víc přiblížili hodině a půl, jenže ke konci začal vát silný protivítr, který nám závěr o dost ztížil.

„Ondro, máme devatenáctý kilometr,“ zakřičel mi do ucha Petr v našem zběsilém tempu. A tady se mi docela ulevilo, protože jsem si myslel, že do konce půlmaratonu zbývají ještě tři kilometry. V silném protivětru se mi s každým metrem běželo o dost hůř. Ještě přišly kočičí hlavy a pár tramvajových pásů, které mi dopad nohy o něco znepříjemnily.

„Ondro, budeme zatáčet vlevo do cílové rovinky,“ povídal trasér, abych věděl, co se bude dít. Snažili jsme se vymáčknout veškeré síly, které v nás zbyly.

„Jsme tady!“ zvolal a zvedl ruce ve vítězném gestu Petr, když jsme proběhli cílovou bránou.

„Petře, děkuji za prima běh, bylo to vážně super,“ poděkoval jsem zadýchaně svému parťákovi, protože jsem viděl, že do toho dal opravdu všechno.

Cílovou čárou jsme proběhli v čase 1:32:06, takže to můj trenér Luboš Bílek odhadnul naprosto přesně a sekl se o pouhých šest vteřin, což doteď nechápu. Zaběhli jsme si s trasérem Český rekord mezi nevidomými na této trati. Teď už nám zbývá jen předběhnout nevidomého běžce z Keni. 

Když jsme si po běhu povídali u stánku Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška, za nějakou chvíli doběhl s trasérem i můj nevidomý kamarád Honza Hegr.

„Tak jak se ti Honzo běželo?“ byl jsem zvědavý na zážitky.

„Ale jo, bylo to dobrý a běželo se parádně. Jen mi při běhu vypadlo oko,“ vyprávěl úplně ležérně Honza.

„Tobě vypadlo oko?!“ nevěřícně jsem na Honzu zíral, zatímco jsem si představoval kutálející se oko během závodu.

„No jo, to se stane, když mám skleněný,“ vysvětlil Honza. Tak tohle je rozhodně zážitek, díky kterému na půlmaraton nezapomene.

Takže lidi, dávejte na sebe pozor, ať se vám při běhu nic nestane. A jak říká můj trasér Petr Toušek, přednosta vinohradské kardiologie: „Hlavně se hýbejte, protože to je pro srdce to nejdůležitější.“ My ještě jednou děkujeme za start Nadačnímu fondu Světluška a celému týmu RunCzech. Sportu zdar!

Děkuji svým partnerům, kteří mě ženou vpřed:

Dahlhausen cz, IPSUM cz, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Fotograf Jakub Mertl, Jazyková škola Zachová Pelhřimov, Paul Lange Ostrava