Do hor na Jizerskou 50

Druhý únorový víkend roku 2017 proběhl běžkařský závod v Bedřichově. Jelo se tu padesáté výročí slavné Jizerské padesátky. Samozřejmě jsem nemohl chybět.

Na běžkách jsem naposledy závodil vloni na Jizerské desítce. Měl jsem tentokrát trochu obavy, jestli se mi vůbec podaří dojet do cíle, ale to mě v žádném případě nemohlo odradit. Maximálně si sjedu z trati trochu zahoubařit nebo si poležím pod kopcem, uklidňoval jsem se v duchu.

Do Bedřichova jsme dorazili už v pátek večer, mohli jsme se tedy v klidu připravit na nedělní závod. Čekal jsem na svoji trasérku Ivanku. Probrali jsme všechny záludnosti trati a naše signály při navigování. Navigovat slepce ve stopě je totiž občas oříšek. 

Nedělní ráno nás příjemně překvapilo občasnými slunečními paprsky a hlavně tím, že teplota zůstávala pod nulou. Běžky se na mě už třásly a já na ně, tak jsme vyrazili. Zázemí nám poskytl stan Nadace Leontinka, která pomáhá zrakově handicapovaným.

Závod začal v 9:15. Hůlky pod mým náporem skoro zapraskaly a já se odlepil z místa. Ivanka jede přede mnou a popisuje mi cestu. Na trati nejsou žádné překážky, až na běžkaře, ale jinak stopa krásně vede. Za chvíli přichází stoupání, které hravě vyjedeme. Jenže za moment se mi přilepil na běžkařský vosk kus větvičky, tak jsem trochu drhnul. Rychle sundat a frčet dál.

Po deseti kilometrech se nám stopa ztratila. Nemělo mě tedy co vést. Navigování se stalo mnohem složitějším.

Jak už to tak bývá, po stoupání zákonitě následuje klesání. To prý vypadá o poznání hůře. Prý mohu být rád, že to nevidím, popisuje trasérka, proto se raději zachytím jejích hůlek. Takto sjíždíme velký kopec a je to opravdu frkot.

Mírné kopce sjíždím sám. Tedy za důkladného popisu od mé trasérky. „Ostrá pravá, tak si trochu levou připlužíme,“ zní například instrukce, když ji zrovna uslyšíte.

Přijíždíme k tribunám, to mimo jiné znamená nasazení amerického úsměvu pro fanoušky. Ještě naposledy pořádně zabereme a do cíle dorazíme v krásném čase 6:05:04.

Závod se moc povedl a Ivance patří velké poděkování, že to se mnou zvládla. Stíhat navigovat bloudícího běžkaře za ní, případně před ní, je určitě náročné. Pravdou je, že mě občas naváděla směrem do lesa, ale to mě chtěla asi jen trochu zpomalit a předehnat 🙂 Já tvrdím pořád, že ženy si umí poradit v každé situaci.

Jinak to byla týmová práce, která se nám vážně povedla.

Nuže, mně nezbývá nic jiného než poděkovat ještě jednou Ivance, Leontince a všem, co se o nás tak krásně starali. Už se těším na další ročník Jizerské padesátky – příště se uvidíme na dlouhé trase!

Běžkám zdar!