Handy cyklo maraton

Pro někoho to nejspíš zní trochu bláznivě, když uslyší: „Jedem na kole 2 222 km z Prahy do Bratislavy a zpět.“ O to bláznivější pak je, že vše se musí stihnout za 111 hodin a je třeba projet všemi čtrnácti kraji.

Nemožné? Vůbec ne! V den, kdy mi zavolal Pavel Voříšek, zda bych se tohoto závodu nechtěl zúčastnit, jsem neváhal a řekl: „Jasně, že jo!“

No a proč jsem do něčeho takového vlastně šel? Protože tento cyklo maraton propojuje zdravé lidi s lidmi handicapovanými. Konečně jsem se mohl začlenit mezi zdravé sportovce a ukázat, že na to mám stejně jako oni. Mojí další motivací byla podpora naší patronky Ilony, aby se nebála posadit se na kolo a začít také sportovat.

Startovalo se 2. srpna v 13:00 odpoledne na Pražském hradě. Hanka vyjela jako první. Směr byl jasný, dojet do Mostu na autodrom, kde musela proběhnout skupinová jízda. Náš auto cirkus tedy vyrazil. Ve městě na okruhu ještě jezdily motorky. Doufal jsem, že nepojedeme mezi nimi, i když myslím, že by nám mohly náš „dvouchlapový“ motor závidět. Jeli jsme totiž na dvojkole. Na mosteckém okruhu nás čekaly čtyři kilometry. Místy jsme měli na tachometru i 58 km/h! Naštěstí pro mě všechny mouchy této jízdy schytal Martin, můj tandemový kolega. Z Mostu se zamířilo do Mladé Boleslavi, kde jsem si odjel přes třicet kilometrů. Martin mi popisoval, jak velké tu jsou haly Škodovky. Cestou se pomalu setmělo. Naštěstí Ondra může přece jezdit ve dne v noci, a to se zavřenýma očima. Doufám, že to tak nebude dělat i Martin! Při předání GPS trackeru alias štafetového kolíku Karlovi jsme si mohli konečně odpočinout a sednout do auta. O půlnoci jsme se ještě autem vyškrábali na Ještěd. Kluci si stěžovali, že je tu mlha a nic není vidět. Maličko jsem se zasmál, opravdu jsem nic neviděl. Výhoda byla, že pod mlhou se spí vážně dobře a zkroucen na zadních sedačkách jsem si nechával zdát o šlapkách. Pochopitelně o těch na kole!

Ráno pod Ještědem začala další etapa a já se začal rychle převlékat do dresu. Jaké je oblékání poslepu? Jaké je hledat oblečení, když je v autě bordel, že by vás za něj maminka vytahala za uši? Pokud to chcete zažít, neváhejte a jeďte na handy cyklo maraton. Nějakým zázrakem jsem se oblékl, sice naruby, ale oblékl a vyrazil s trasérem znovu na cesty. Naše trasa z Podještědí vedla přes Nymburk a Poděbrady. Myslel jsem, že máme jet jen šedesát kilometrů, ale ouha. Jelo se dál. Neeee! Nohy by snad ještě jely, jen moje dětská prdélka začala maličko naříkat. Jak já byl rád, když jsem z toho zatraceného kola slezl! Ještě štěstí, že jsem si na zadek neviděl. Nechtěl bych spatřit to, co na něm bylo.

Zase byl čas na spánek a ráno vyrazíme k Červenohorskému sedlu. Tam nás čekala vrchařská prémie. Odpoledne jsme strávili opět na kole, naštěstí to byl jen kousek oproti včerejšímu dni, a tak jsme se skoro nezapotili. Znovu jsme dali tandem na střechu auta, kde mu to jelo určitě líp, a přejeli jsme směrem k Uničovu, kde byla naše další etapa cesty, nyní už do Olomouce. Cestou na kole nás málem potkal průjezd JZD a kus cesty jsme se trápili po polní cestě. Jak moc jsme na tom silničním kole mysleli na našeho mapaře Marka.

Noc v Ostravě. Je to radost. Je tu totiž sprcha! Konečně si nebudu smrdět. Naštěstí mám výhodu, nemusel jsem celou dobu koukat na ty pohledy, které se otáčely po mně, smradlavém chlápkovi, v téhle chvíli cyklistovi. Voňavý, jako právě vypraný v Perwollu, jsem ulehl do spacáku. Je to krása, spát na trávě u obchodního centra, řeknu vám. Martin mě upozornil, že za hodinku dvě znovu vyrazíme na cestu. Netrvalo ovšem dlouho a kde se vzali, tu se vzali, dva chlápci a něco chtěli. Nažhavil jsem své sluchadlo, abych také tušil, co že to po mně vlastně chtějí. Ještě jsem pořádně neslyšel a už začali povídat cosi o tom, že tu spím. To vypadalo na problém. Jeden se mě zeptal, zda jsem cyklista. Sakra, sakra, už nesmrdím jako cyklista! Uvěří mi to? Naštěstí mi uvěřili a nabídli mi, zda nechci jít spát do obchodního centra, že ráno bude rosa. Uf, nakonec žádný problém. Uklidňoval jsem je, že za hodinku vypadnu a rosa mě trápit nebude. To se ovšem nesmíte probudit opravdu pozdě ráno, asi o šest hodin později, aby vás ta proklatá rosa netrápila. Spacák jsem měl celý mokrý! Kluci mě tu zapomněli? „Kluci, haló…“ volal jsem. Naštěstí tu slepce nenechali. Uf! Jen postup přes Ostravu se zdržel.

Tak, nastartovat a rychle do Bratislavy! Tak rychlou otočku u slovenských bratrů jsem nikdy nezažil. Jirka, Míra, Standa, Pavel i Jirka točili své síly v pedálech, jak jen se dalo, aby dohnali ztracený náskok. Cesta autem přes Slovensko utekla a my mířili na Lednici. Horko ten den bylo k padnutí, ani Lednice nám nejspíš nepomůže. Z Pasohlávek jsme jeli dál do Nového města na Moravě, kde čekala naše patronka Ilča. Ta nás sledovala na každém kroku. Velmi nás podporovala, abychom to všechno zvládli. Děkujeme, Ilčo! Znovu nás čekalo uhánění s větrem o závod, teď už za Telčí. A znovu byla tma – vypadá to, že si na to vybrali slepce cíleně. Jeli jsme do Třeboně a žádní koně se tu nepásli. Jediný kůň byl Martin, který musel šlapat, a já se mohl vzadu flákat. Dobře, hrozně kecám, šlapal jsem také, ale jako jiné zvířátko. Štafetový kolík byl předán Standovi, který si po dojetí za odměnu zapálil tu svoji zaslouženou cigaretku. My jsme si dali znovu zasloužený spánek a těšili se na ráno.

To se bohužel stalo uplakaným. Pršelo. Po domluvách mě žádná dešťová etapa nečekala a vezl jsem se autem až do Chotěboře a vlastně už rovnou do Prahy. Všem dobře známé Lány byly dalším průjezdným bodem, kde se rozhodlo, že hromadný dojezd nebudeme raději riskovat a já tak na kolo nesedl. Do cíle, na Vítězné náměstí v Praze, jsme dojeli za 80 hodin a na 5. místě. Kolikátý každý člen týmu byl, to nehrálo žádnou roli. Hlavní bylo, že se mohou všichni lidi, i ti s handicapem, zapojit a zažívat stejnou radost ze sportu. Děkuji vám všem, že něco takového může být.