Maraton na schodech Velké čínské zdi: Nevidím, přesto vytrvale běžím za svým snem

Jak jsem se vlastně dostal k tomu, že poběžím maraton NA VELKÉ ČÍNSKÉ ZDI?

Před rokem jsem se v jednom časopisu dočetl o běžkyni Jitce Křížové, která v květnu 2015 uběhla maraton na Velké čínské zdi. Tehdy jsem se zasnil a představoval si, jaké by to asi mohlo být. Překonat strmá stoupání, 5 164 kamenných schodů a vysoké teploty. Za několik měsíců poté přišla za mnou právě Jitka se slovy: „Ondro, mám pro tebe nabídku, která se neodmítá…!“ A já ji neodmítl. Přece jenom běžet po zdi je běžet po zdi. Ovšem musel jsem si najít svého traséra. Volba tedy padla na mého dobrého kamaráda Lukáše. Přišel jsem za ním a povídám: „Lukáši, mám pro tebe nabídku, která se neodmítá.“ Co myslíte? Neodmítnul.

Dny se převalovaly jeden za druhým a než jsme se nadáli, byla před námi cesta za splněným snem. Povede se vše tak, jak si přejeme?

Do Pekingu se nejlépe dostaneme letadlem, ale já ještě nikdy neletěl! Jaké to bude? Kupodivu sáček jsem nepotřeboval a létání se mi dokonce zalíbilo. Jen ta délka letu byla únavná a nejnáročnější bylo se vyrovnat s časovým posunem. První krok na čínskou půdu v Pekingu ve mně skutečně zanechal dojem. Neviděl jsem sice obří prostory, ale cítil jsem vše kolem sebe. Pachy, které jsem do té doby nikde nepocítil, a rázem tu bylo vše jiné. Všichni kolem mluvili čínsky a já jejich řeči moc nerozuměl, tedy spíše vůbec. Snad jen slovíčku „nihao“ na pozdrav.

Prvním navštíveným podnikem v Pekingu bylo KFC a musím říci, že tam vaří jinak, anebo jsem musel mít unavené i chuťové pohárky. O šest hodin více mě první den naprosto rozhodilo a prospat celý den nebyl problém. Po rozkoukání – nebo spíše po očuchání a odposlouchání – mohly naše toulky Pekingem začít. Připomenutí olympiády slavnou stavbou PTAČÍHO hnízda ve mně probudilo vzpomínky na dobu, kdy jsem ještě viděl. Stavba tohoto druhu je opravdu neskutečná. Proplétání rušným městem bylo náročné a místní doprava opravdu adrenalinová. S každým krokem na přechodu doufáte, že řítící se a troubící auto dokáže včas zabrzdit. Doprava je tak neuspořádaná, až je vlastně nějakým způsobem spořádaná, a já jsem nad vyprávěním, co se kolem mě děje, jen kroutil hlavou.

Byl by hřích neochutnat čínské nudle, a proto si dám polévku s nudlemi. Byly opravdu jiné než ty, co znám od nás, a snad kvůli jídlu bych se sem vracel rád. V parcích se pořád něco děje, třeba tu zpívají nebo tančí. Do hudby jsem se s chutí zaposlouchával, protože čínská slova jsou tak neznámá a pro mě tak zajímavá… Zavítali jsme i do místní ZOO. Nejvíce jsme se samozřejmě těšili na pandy. Bylo ovšem teplo a pandy nezajímalo nic jiného než spánek. Záživnější bylo krmení slonů. Přetahování se o trávu se slonem jsem prohrál, ale já stejně neměl hlad.

Je čínské náměstí opravdu tak velké? Je☺. A přejít ho z jedné strany na druhou nějaký ten čas zabere, proto věřím, že se sem ten milión lidí vejde. Jíst v místních restauracích je opravdovým zážitkem. Lidé okolo vás chrchlají a smrkají do ruky – že by vám takhle přáli dobrou chuť?! Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.

Smlouvání na tržištích a v obchodech pro nás byl také šok. Z neuvěřitelně nadsazené ceny rázem na polovic nebo přímo na čtvrtinu, tak to u nás opravdu nezažijete. Začnete přemýšlet nad věcmi trochu jinak, jakou tu vlastně mohou mít hodnotu. Číňané jsou opravdoví obchodníci a neradi vás nechají odejít bez nakoupení, a proto se smlouvání může opravdu protáhnout. Když už jsme v Pekingu, nemůžeme nevyzkoušet jízdu rikšou. Je to snad větší adrenalin než běžet a nevidět si pod nohy. Řidič bral zatáčky smykem a v provozu za hlasitého troubení v protisměru se už i MŮJ TRASÉR Lukáš začal bát. Zde jsem měl snad maličko výhodu, že na cestu nevidím.

Stejně rychle jako jízda rikšou se přiblížil sen dotknout se poprvé Velké čínské zdi. Lhal bych, že nervozita nebyla žádná. Přece tu doopravdy stojí ve vší své kráse! Náhle ze mě vše spadlo a já si užíval doteky po kamenech a spárách, překonával její schody nahoru i dolů. Zkrátka jsem zažíval podobný pocit, jako když jdete na první rande. Pak jsme se přesunuli do hotelu a příprava na den D mohla začít.

Už samotný budíček v den závodu byl neuvěřitelný. Vstávali jsme ve 3:00 ráno. Nervozita před závodem byla samozřejmě veliká, takže se mi podařilo usnout až opravdu pozdě. Zahájení maratonu bylo ohromné a potkávání se se spoustou běžců z různých koutů světa bylo podmanivé. Všude vládla přátelská atmosféra a my s Lukášem jsme byli nachystaní pokořit jeden z nejnáročnějších světových maratonů. Bylo to tady, padl výstřel a celou trať jsme měli před sebou. Hned na začátku jsme se potýkali se strmým stoupáním po silnici k samotné zdi. Proběhli jsme branou a Lukáš i moje hůl mne začali upozorňovat na všechny ty kamenné schody. Nejnáročnější byla tzv. kozí stezka, nejužší část zdi, která byla nerovná a strmá. Držet se zábradlí byla pro mne jistota při zdolávání té spousty schodů směrem dolů. Úkryt a úlevu před spalujícím sluncem zajišťovaly hradební věže a dostatek občerstvovacích stanic.

Když byly schody za námi, byla před námi ještě dlouhá cesta. Na chvíli se k nám přidala i Jitka, se kterou jsme si kousek popoběhli a popovídali. Probíhání vesnicemi pod Čínskou zdí nám zpestřovali místní lidé postávající kolem trasy. Fandili a koukali na nás, děti mávaly a my jsme si s nimi plácali, občas jsem dal i nějaký ten autogram. Hlasité volání „nihao“ nás povzbuzovalo. Byla i zastávka na společné foto s přihlížející rodinkou. Cesta vedla dál a my se hnali po prašných stezkách za plného provozu. Auta kolem projížděla a vířila prach. Troubení všude okolo a já se nemohl ani ohlédnout, zda je to zrovna na mě. Naštěstí Lukáš mě vedl bezpečně. Na každém občerstvení důkladné napití a osvěžení. Cesta začala být rozpálená a mě už začaly pálit nohy. Dvacet pět kilometrů za námi a já začínal být nevrlý.

Bojoval jsem s únavou a žízní. Úsek, na kterém nebyl ani malý stín, byl náročný. Naštěstí jsme co nevidět doběhli znovu pod Velkou čínskou zeď. Tak, a byl před námi závěr, který vše rozhodne. Čtyřkilometrový okruh se schody po Velké čínské zdi, který jsme zdolali na začátku závodu, ale tentokrát nás čekal v protisměru. Drápání se přes každý kamenný schod, kdy naše nohy byly už úplně znavené. Naštěstí to bylo vytrhnutí z toho únavného běhu po rovině. Střídavým zachytáváním zábradlí, hradeb a Lukáše jsem postupoval vpřed. Mnoho běžců okolo už i odpočívalo a museli jsme čekat, abychom je mohli obejít. Na nejvyšším vrcholku ještě ze všech sil zakřičím „maratooooon“, ale dole to nejspíš nikdo neslyší. Ještě si užít posledních pár schodů.

Posledních pár kilometrů jen z kopce… hurá. Ovšem to jsem ještě netušil, jak se mi z kopce poběží – opravdu špatně! Snad bych to i vyměnil za pořádný výšlap, zoufal jsem si. „Poslední kilometr,“ říká Lukáš, a to mi už v hlavě lítají různé myšlenky. Zvládli jsme to, a navíc jsme si tento závod neuvěřitelně užili. „Už vidím cíl,“ …a já ho pro změnu slyšel. Na tento bouřlivý jásot a hroznou radost, že jsme to zvládli, nikdy v životě nezapomenu.

Po doběhnutí jsem se hrozně moc těšil na pivo, u kterého jsem si vychutnával poslední večer v Pekingu až do pozdní noci. Přemýšlel jsem nad vším, co se stalo, a byl jsem rád, že už to mám za sebou. Poslední den jsem ochutnal místní speciality, mimo jiné i červa a škorpiona. Naštěstí jsem na ně neviděl a mohl jsem si představovat brambůrek. Pak už jsme se „hodili do gala“ na gala večeři a poslední setkání s běžci a hurá… domů!

To, že maraton na Velké čínské zdi byl pro mne neuvěřitelný zážitek, říkám všem. Odvezl jsem si z něj v paměti spousty pěkných i krušných chvil. Startem na mezinárodním závodě po starobylé zdi jsem získal to nejcennější, co jsem mohl získat, a to medaili …

Když jsem závod odběhnul, jen tak jsem seděl a převracel kus oválného kovu v ruce. Je to opravdu to nejcennější, co jsem mohl získat? Ptal jsem se sám sebe. Nejsou to zážitky a zkušenosti, které jsem mohl na této cestě nabýt? Rozhodnul jsem se, že tímhle to nemůže skončit. Po příletu domů jsem začal přemýšlet, co s medailí udělám. Ještě před Velkou zdí jsem slyšel o jednom malém chlapci, Aleškovi Dennerovi, který trpí svalovou dystrofií Duchennova typu. Svalová dystrofie neboli ubývání svalstva je genetická choroba. Tělo nemocného si neumí vyrobit bílkovinu dystrofin, bez níž svalstvo nemůže fungovat. A tak svaly ochabují, až přestanou fungovat úplně, a postižený, většinou ani ne plnoletý, umírá z důvodu selhání dýchacího svalstva.

Nemohu si připustit, že by osud tohoto chlapce měl dopadnout takhle, a proto jsem se rozhodl, že se mu budu snažit pomoci. Rozhodl jsem se, že pro něj svoji medaili vydražím. On ji přeci potřebuje více než já.

Doufám, že vás mé úsilí inspiruje k tomu, abyste se také statečně postavili všem výzvám, které vám život přinese. Děkuji všem za vaše otevřená srdce a podané pomocné ruce, bez nichž bych si svůj sen nikdy nesplnil.