Miladatlon 2022 – můj první terenní triatlon v bahně od hlavy až k patě

„Ahoj Marku, tak houbičky na osvěžení jsem bral na dnešek úplně zbytečně,“ hlásil jsem svému trasérovi, když jsme se potkali na závodišti u jezera Milada. […]

„Ahoj Marku, tak houbičky na osvěžení jsem bral na dnešek úplně zbytečně,“ hlásil jsem svému trasérovi, když jsme se potkali na závodišti u jezera Milada.

„To jsi teda nejspíš bral,“ smál se Marek, když zrovna lilo jako z konve.

„Tak je aspoň využijeme, až se budeme umývat od toho bahna,“ smál jsem se a pomalu si připravoval všechny závodní věci. Ředitel závodu Jirka nás ještě poprosil, abychom předali medaile dětem, že dnešní ublácený závod zvládli bravurně. Pak už čekala řada jen na nás.

„Kamaráde, dneska se plave ve směru hodinových ručiček, tak do toho dej všechno,“ instruoval mě Marek, když jsme došli k vodě. Našli jsme si vhodné místo ke startu a po pár minutách nám odstartovali závod a my se pustili směrem k první bójce, kde nás čekala obrátka. Plavání bylo opravdu rychlé a drželi jsme se v předních řadách. Po nějaké době jsem rukama nahmátnul kamenité dno.

„Ondro, poběžíme teď do pár schodů a bahnitého svahu, tak pozor,“ povídal mi Marek, když jsme vyběhli z vody. Držel jsem se Marka a pustil jsem se za ním zabahněnou mezí a trochu jsem doufal, že si v depu stihnu utřít nohy. To jsem nestihnul, ale, jak jsme projeli pár blátivých cest terénního triatlonu, tak by to byla stejnak zbytečná práce.

„Ondro, víc si do toho sedni, ať nám v tom kopci nesmýká kolo,“ radil mi Marek. Když jsem poslechl, tak to hned do toho kopce jelo mnohem líp. Po několika kilometrovém stoupání nás čekal sjezd loukou dolů, kde to docela klouzalo, ale, jak jsme zjistili hned vzápětí, tak tohle byla ještě ta lehčí pasáž, protože to nejtěžší teprve přišlo. Déšť zatím neustával a při dalším ubláceném sjezdu to s námi házelo ze strany na stranu, ale naštěstí jsme všechno s Markem ustáli.

„Ondro, honem dolů z kola a poběžíme do kopce,“ hlásil mi parťák.

„No ty kráso, mám boty úplně celý od bahna,“ stěžoval jsem si kamarádovi, když jsme doběhli skoro na vrchol výběhu.

„Nic proti, ale seš jako prase skoro úplně celý,“ smál se Marek a pověděl mi na kopci, že jdeme znovu do sedla a pokračuje se do druhého kola. První půlka kola byla rozumným terénem, ale pak to znovu přišlo.

„No ty kráso,“ klel Marek při sjezdu bahnitou stezkou, když se nám kolo smýkalo ze strany na stranu. Chvílemi to vypadalo, že tam sebou brzy švihneme. Měl jsem v zadu zatlé ruce, zuby a myslím, že i svěrač, abych šel naproti tomu štěstíčku, že to všechno dobře dopadne.

„Ondro, tak to bylo o kousek, musel jsem tady prohučet mezi stromy, abychom sebou neflákli,“ popisoval mi naše útrapy Marek. Při dalším sjezdu nám už ovšem štěstí nepřálo, zadní kolo šlo úplně na jinou stranu, než chtěl trasér a my už se s tandemovým kolem váleli na zemi. Naštěstí jsme nejeli moc rychle a došlo na slova Tomáše Slavaty, že dnešní počasí má jednu výhodu, že budu případně padat do měkkého. Rychle jsme srovnali přetočená řídítka a pokračovali dál. Naštěstí cíl kola už nebyl daleko, ale ještě nás čekalo pár lepších výšvihů.

„Ondro, slízáme z kola a ještě pár metrů poběžíme s kolem do kopce a pak do depa,“ hlásil mi parťák, abych se připravil na zablácené stoupání. Rychle jsme zamířili do depa a začali se chystat na běh.

„To si děláš srandu?“ kroutil nade mnou Marek hlavou, když jsem si zavazoval boty.

„No jo, musím si je pořádně zavázat, do toho terénu je to prostě lepší než ty rychlo nazouvací,“ snažil jsem se hájit svoje tkaničky. A když jsme si vyříkali moje zdržení, tak jsme vyběhli do závěrečné disciplíny. Vyběhnutí do prudkého kopce mi dalo na začátku zabrat, ale snažil jsem se neustále běžet, abychom ho měli za sebou. Pak ještě pár rovinek, běh loukou a rychle do druhého závěrečného kola.

„Ondro, to je jak na Pardubické. Taxisův příkop elá hop,“ smál se mi Marek, když jsem se snažil přeskočit velkou strouhu a na konci ní jsem se rozplácl.

„Jen si dej pozor, kdyby si se nechtěl zvednout, tak by tě mohli utratit úplně stejně, jak ty koně,“ dodával ještě parťák a snažil se mě rychle zvednout, abychom mohli běžet dál. Čekal nás znovu poslední delší výběh a pak už jen roviny a kousek loukou.

Do cíle jsme doběhli v čase: 02:00:56.0

Rád bych poděkoval svému trasérovi, že se se mnou pustil do mého prvního terénního triatlonu, protože na téhle trase jsem se na něho mohl maximálně spolehnout.

Všem lidem, kteří se točí kolem závodu Miladatlon patří velký respekt, protože zorganizovat s ředitelem závodu Jirkou Sýkorou něco takhle suprového je naprosto neuvěřitelný.

A jsem rád, že se mnou opět vyrazila i moje Péťa, která byla oporou. Hlavně, když mi myla boty a nějaký chlápek ji radil, ať to nečistí a rovnou to vyhodí.

Děkuji partnerům, kteří mě podpořili v roce 2022: Město Třebíč, Kraj Vysočina, Auto Racek, ATEX, Nadační fond Českého rozhlasu – Světluška, Nadace Leontinka, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Aquapark Laguna Třebíč, Paul Lange Ostrava.