Můj první světový pohár v paratriathlonu ve Francii

Tak jo, oznamuji, že první závod světového poháru v paratriatlonu mám úspěšně za sebou.

Musím říct, že na amatéry z horní dolní jsme si vedli docela slušně. Slušně například v tom, že jsme dokázali v soupeřích vyvolat patřičné zaujetí. Dokonce si myslím, že takové exoty tam ještě neviděli.

„Ondro, ty vole, buď rád, že to nevidíš. Všichni kolem sebe mají profesionální tým. Pořádné vybavení a kola za statisíce,“ sděloval mi trasér Marek tiše. „Jo, a chceš říct ještě něco?“ dodal ještě tišeji.
„Povídej,“ pobídnul jsem ho se zvědavostí v hlase.
„Pořád koukají na naše kolo, tvé botasky a helmu,“ naznačil mi jemně, že mé vybavení je asi tak sto let za opicemi.
„To vypadá, že z nás mají respekt a vítr, co?“ zasmál jsem se trošku smutně. Je pravda, že se můj krásný model helmy nosil kdysi dávno, zhruba před dvaceti lety. Co naděláte, když k vám na samotu pokrok přichází později. Vlastně jsme docela rádi, že k nám vůbec dojelo kolo, abychom nemuseli chodit pěšky. No a botasky na kole nejspíš už také vyšly dávno z módy a všech trendů, ale co už. Nějak tu naši republiku prostě proslavit musíme!

Ono vyhrát na tomhle světovém závodě mezi všemi borci, to byl pro nás trochu oříšek. Abych to ještě trošku upřesnil, on to totiž byl hlavně oříšek pro našeho manažera. Opravdu. To je totiž oproti závodníkům hrozně důležitá a zodpovědná funkce. Protože když se něco nepovede, vždycky to odskáče on!
Tato role byla přidělena den před závodem Lukášovi, zcela dobrovolně a bez žádného nátlaku. Jestli nějaký nátlak byl, tak já o ničem nevím.

No a v čem ta zodpovědnost třeba spočívala? V tom, že mi musel velmi důkladně a pečlivě zalepit sluneční brýle černou, neprůhlednou páskou. Opravdu, čestný pionýrský. Prostě se s tím nepáral, vzal pásku a celé brýle oblepil. Chápejte, to proto, abych náhodou nic neviděl a nepodváděl. Podvádět se nemá, ale to vám myslím říkat nemusím, protože vám to určitě pověděla maminka.

Brýle už byly připravené a já se chystal na závod. Oblečení, boty, naslouchátko.
„Na to nebude čas!“ Představte si, trasér Marek mi zakázal si vzít na start naslouchátko. Prý abych při nasazování a poslouchání moc nezdržoval. Jako jasně, ve vodě bych ho utopil, ale na kolo bych si ho vzít možná mohl, ne? Snažil jsem se ho přesvědčit, že to zdržovat určitě nebude – jako že se Zmeškal jmenuju. Nic se ovšem na jeho názoru nezměnilo. Takže když už nějaký handicap, tak pořádný, ať ten závod stojí za to. A měl pravdu. Byl to totiž fofr!

První v pořadí na světovém poháru ve Francii bylo plavání.
Tady musím ještě pro začátek poznamenat: Marek jen tak minutu dvě před startem náhodou zjistil, že musíme mít společnou gumu. Nekecám, v tomhle bych si z vás v žádném případě neutahoval. Prostě jsme podle všech přísných pravidel a kritérií museli mít mezi sebou připnutou metrovou šňůru. Průšvih. Co teď? Zachránil nás až jeden ochotný Holanďan, který pro ni běžel k sobě do auta a nám ji hodil deset sekund před startem. Dali jsme si ji rychle s trasérem na nohu a situace byla zachráněna.

Jinak při plavání se docela špatně dostává do čela závodu, když slepec trasérovi plave pořád jinam. To ta guma, pochopte. Takže místo 750 metrů jsme odplavali možná o dalších 100 metrů navíc. Dá se říct, že jsme si chtěli pořádně zaplavat – doma takový rybník totiž nemáme…

Když jsme sedli na kolo, byla to jízda, jakou jsem do té doby nezažil. Myslím, že se nám během 20 kilometrů chvílemi kouřilo z pedálů, možná i z nohou, ale to jsem neměl čas zrovna dvakrát sledovat. Měl jsem toho totiž plné brýle. Vlastně plné brýle černé lepicí pásky.

Běh na 5 kilometrů už byl o poznání lepší, jen jsem tedy netušil, proč mě po něm místo nohou bolí celá pusa. Lukáš mi to po závodě ochotně vysvětlil: „Ondro, kdybys na fotkách viděl, jak šíleně se šklebíš, tak bys to pochopil.“ Chápejte, snažil jsem se do toho dát úplně všechno – proto jsem měl prostě zatnuté zuby od začátku až do konce.

750 m plavání, 21 km na kole a 5 km běhu jsme zvládli za 1:15:21. Umístili jsme se na 10. místě a na prvního nám scházelo nějakých šest minut.

Byl to velice pěkný závod, za který moc děkuji svému trasérovi Markovi Peterkovi.
Ono totiž navádět nevidomého a ještě hluchého chce opravdu talent. Nebo alespoň pevné nervy a odvahu.

Chci také velice poděkovat našemu hlavnímu manažerovi Lukášovi Nožičkovi, který celou noc z našeho závodu nespal. Místo toho totiž vymýšlel, taktizoval a zakresloval plány, aby se nám všechno povedlo. Opravdu děkujeme.