Nepříznivé počasí na Krušnoman Duathlon

Krušnoman… Závod v náročných kopcích Krušných hor jen pro drsný kluky a holky.

„Ondro, teď jsme na startovní čáře, tady prý startuje jenom elita, tak si sem pěkně stoupneme,“ povídal mi s úsměvem trasér Marek, když jsme stáli pod sjezdovkou. „Teď buď dokonce rád, že to hnusný počasí a ten brutální kopec nevidíš,“ dodal ještě.

„Jo, to máš pravdu. Teď mám oproti všem nesporně velkou konkurenční výhodu,“ smál jsem se.

„Připravit, pozor, teď!“ ozvalo se a bylo odstartováno.

„A teď zaber, ať tu sjezdovku vyběhneme!“ zakřičel trasér.

Kopec jsme naštěstí s velkým funěním zvládli, ale pak nás čekal další opravdu náročný terén.

„Ondro, pozor. Teď bude přes pěšinku padlý strom a za ním spousta kořenů,“ informoval mě o všech překážkách Marek.
„No vidíš, tak se mi líbíš. Vždycky když zakopneš o ten kořen, tak se pěkně rozeběhneš,“ smál se mi, když jsem zápasil s náročným terénem. Naštěstí nás po pěti kilometrech přivítalo depo, kde jsme se rychle nachystali do cyklistického.

„Tak, já už jsem připravený,“ volal jsem na Marka v depu.

„Super, já už taky,“ ozval se mi nazpět. Našel jsem tedy honem zadní sedátko kola a rychle jsme utíkali k silnici.

„Ondro, tak nasedáme,“ houkl na mě Marek a vyrazili jsme na cestu.

Teď před námi bylo 85 kilometrů náročných kopců. Co taky čekat v horách, že jo?

„Už mám v botách, jak ve dvou rybnících,“ oznamoval jsem po chvíli, kdy jsme jeli deštěm.

„No jo, kdybys měl do toho počasí návleky na boty jako já, tak bys měl nohy jako v bavlnce,“ poučoval mě Marek, když jsem si začal stěžovat.

„No ty vole… Tak já si dal na botu jen jeden návlek,“ zaklel najednou, když jsme zrovna jeli z kopce.

Takže jo, já měl na kole mokrý a zmrzlý nohy obě, ale zato Marek! Ten měl díky svému návleku zmrzlou a mokrou jen jednu. Ale jsme přece drsní a silní kluci, tak musíme něco vydržet.

„Ondro, chceš něco vědět?“ houkl na mě parťák, když jsme zrovna jeli do toho největšího kopce z celého závodu.

„Jo?“ ozval jsem se zezadu zadýchaně, protože jsem do toho šlapání dával opravdu všechno.

„Právě nás tady do toho největšího krpálu předjíždí slečna,“ odtajnil mi zaujatě trasér.

Naštěstí nás už ke konci žádné holky nepředjely, a dokonce i ty brutální kopce kousek před depem skončily.

„No ty vado, mám nohy jako dva rampouchy,“ povídal jsem, když jsme slezli z kola.

„Neboj, však ony se zase za běhu rozhýbou,“ uklidňoval mě trasér.

A měl pravdu. Po patnáctikilometrovém běhu zabláceným a lesním terénem byly zase plně zahřáté a pohyblivé.

„Kurňa!“ zakřičel jsem, když mi podjela v zabláceném kopci noha a já si ustlal na zemi.

„Hele, Ondro, odpočívat budeš, až doběhneme. Dřív ne,“ bavil se na můj účet trasér, když mě zvedal ze země. Nezbylo mi tedy nic jiného než znovu pokračovat. Naštěstí nás čekal už jen závěrečný kopec.

Po cestě Marek děkoval pomalejší paní před námi, která nám uvolňovala úzkou běžeckou cestu. Když jsme ji ale předběhli, najednou zničehonic zrychlila.

„To se vám to najednou běží, když před sebou vidíte pěkný zadky, co?“ smál se trasér. Naštěstí jsme ty naše pěkný zadky dostali až do cíle v celkovém čase 5:21:45.