NorseMan aneb cesta za druhým titulem mistra světa

„Ondro, teď si půjdeme do fjordu zaplavat nahatí, aby si viděl, jak je to studený a zítra tě to během skoku aspoň nepřekvapí,“ oznámil mi […]

„Ondro, teď si půjdeme do fjordu zaplavat nahatí, aby si viděl, jak je to studený a zítra tě to během skoku aspoň nepřekvapí,“ oznámil mi Marek, když jsme přijeli do Eidfjordu, kde nás čekalo Mistrovství světa v extrémním triatlonu NorseMan. 

Když jsme skočili do vody, tak se mi zatajil dech, jak mě studená voda ochromila od hlavy až k patě. Naštěstí jsme neplavali moc daleko. Po chvíli mě začalo čelo pekelně studit a to už jsme se naštěstí pomalu začali vracet zpátky na pláž. 

„Tak co, bylo to studený?“ ptal se Marek a společně jsme se ještě chvíli klepali zimou. Takové kolektivní utrpení. Jakmile jsme doklepali kosu, vyrazili jsme směrem k autu. 

„Ondro, co si dáme na snídani, když si ten přes proviant?“ rejpal do mě Marek, protože jsem měl o jídle takový přehled, že neexistovalo, že by snědl někdo něco navíc, nebo něco jiného, než měl. 

„Můžeme si dát třeba tvaroh od Bedřicha,“ povídal jsem mu, protože mě Jaroměřická mlékárna pravidelně dodává mléčné výrobky. A musím se přiznat, že po tvarohu s müsli od mojí Péti bych se přímo utloukl. 

No, když myslíš, tak můžeme, ale tvaroh na snídani moc nemusím,“ informoval mě pro jistotu Marek. Po pár minutách, když jsme jedli se Marek ozval.

„Prosím tě, Ondro, doufám, že tam ještě nějaký tvaroh máš, protože to je fakt dobrý,“ povídal mi. A tak si myslím, že Marka začnu brát pokaždé sebou, aby mi dělal názornou ukázku na dokonalý product placement.

Po snídani jsme si šli nachystat věci na zítřejší závod a pak vyrazili s klukama na registraci. 

„Tak to je fakt hustý,“ hvízdnul najednou Lukáš, který nám při závodě dělat support.

„Co je hustý,“ ptal jsem se ho, protože jsem netušil o čem je řeč.

„Ondro, tady bude mít někdo při závodě jako doprovodný auto Porsche,“ vysvětlil mi Lukáš. 

„To vypadá, že někdo pojede na kole pekelně rychle.“ dodal Lukáš. 

„Tím si určitě myslel nás dva s Markem, že ano?“ šťouchnul jsem spiklenecky do Lukáše. 

„No jasně,“ zasmál se Lukáš. Ironicky.

Když jsme došli na registraci, tak nám překontrolovali batohy s vybavením, které jsme museli mít, jako povinnou výbavu na závěrečných pět kilometrů běžecké části. Poté jsme si vyzvedli všechny věci k závodu a následovala volná zábava.

„Ondro, tak jsme se teď bavili na pláži s lidmi od jednoho z nejlepších triatletů Sebastiana Kienle,“ začal Marek, když přišel do auta.

„Opravdu, a co říkali?“ ptal jsem se.

„Povídal jsem jim, že tě trénuje Luboš Bílek, tak hned říkali, že Luboš, to je legenda, protože Sebastiana také trénoval,“ vyprávěl Marek.

„No tak to je milý, to si hned připadám jako hvězda“ odpověděl jsem mu s úsměvem a hned jsem psal Lubošovi. Den utekl jako voda. Překontrolovali jsme, že máme všechno a hurá na kutě. Kluci trošku brblali, že tady je světlo až do jedenácti večer, ale to mě netrápilo.

„Nazdar závoďáci,“ pozdravil nás ve tři ráno David, další český závodník na trase závodu NorseMan, když jsme se probudili a lítali kolem auta.

„Ahoj Davide, doufám, že si na dnešek pořádně připravený,“ odpověděl jsem na pozdrav.

„No takhle, nemáš náhodou nepromokavý kalhoty?“ ptal se mě.

„No, tak nějaký kalhoty tady ještě snad najdu. Lukáš je pak dá tvému doprovodu.“ odpovídal jsem mu.

„Tak to by bylo vážně super. A neměl bys náhodou ještě imbus na kolo?“ povídal mi dál, co mu ve výbavě chybělo.

„Ty kráso Davide, vzal sis vůbec něco?“ smál jsem se. 

„Tak mám kolo, to je hlavní,“ smál se David.

Naštěstí Péťa měla náhradní nářadí v druhém autě, které jsem tam pro jistotu nachystal, tak mu je pak s kameramanem Jirkou donesla.

„Ondro, tak už není cesty zpět,“ pověděl mi Marek, když jsme nachystali věci do depa a nastoupili na trajekt, odkud se startovalo.

„To je pravda, už si to budeme muset odplavat,“ odpověděl jsem. 

„Začni se pomalu chystat,“ houkl na mě Marek a začal jsem se soukat do svého neoprenu. Závod NorseMan je velmi proměnlivý a počasí se může změnit z minuty na minutu, proto jsem přípravu nepodcenil. Na plavání v chladném fjordu jsem měl neoprenové vybavení od čepice, ponožek až po neopren BLUE 70 od Petra Vabrouška.

“Ondro a důležitý je si dát na plavání na nohy dobrý ponožky a na to igelitový sáček, než si nasadíš neoprenový ponožky,” radil mi můj parťák Marek ještě dávno před závodem, abych vylepšil nohám svůj komfort. A navíc jsem si ještě pod svůj neopren oblékl termo triko s dlouhým rukávem a triatlonovou kombinézou od ATEXu. Vše mám totiž ověřené, že mě nikde nedře a neškrtí. 

„Tak už nás volají,“ hlásil Marek, když začali závodníci skákat z trajektu do vody. Rychle jsme došli k rampě, která byla vysoko čtyři metry nad nad hladinou moře. 

„Ondro, tři, dva, jedna, skok,“ odpočítával Marek, když jsme stáli na hraně trajektu a já ho držel za paži. Po skoku do ledového fjordu musím říct, že jsem byl docela překvapený, jak dlouho jsme byly pod vodou ponoření. Vynořili jsme se a začali jsme pomalu plavat ke startu. A v tom zatroubil trajekt a bylo odstartováno. Tím, že si Marek nachystal dobré místo na startu a vlny nás správně vedly, získali jsme dokonce výhodu a plavali prvních dvě stě metrů na prvních pozicích. Start začal v pět hodin ráno a čekaly nás necelé čtyři kilometry. Organizátoři měli na břehu signální oheň, podle kterého se mohli závodníci orientovat ve vodě. Na začátku plavání mi bylo celkem teplo, ale na posledních dvou kilometrech jsem začal pomalu chladnout, ale do depa jsme to docvakli v čase 1:32:56.

„Ondro, super, pospěšte,“ křičel Lukáš, náš support. V depu mi pomohl s věcmi, abych se v té spoustě oblečení neztratil. A následovala cyklistika v celkové délce 180 kilometrů. Část na tandemovém kole pro mě byla docela velké lavírování. Táta od jedné české závodnice, který je námořník a vyškolil spoustu mořeplavců, jak se chová počasí na moři, totiž předpověděl, že při plavání bude klidná hladina, ale v horách na kole bude zima a déšť. 

Pod cyklistické tričko jsem tedy pro lepší komfort použil termo triko od Brynje a na to ještě hodil mikinu, opět od ATEXu. Věděl jsem, že budu vychladlý z vody a tak jsem na sebe raději natáhnul zateplené kalhoty i návleky na nohy. Pochopitelně jsem nemohl zapomenout, že geny jsou pěkná potvora a na svou pleš jsem hodil pod cyklistickou přilbu tenkou čepici.  

„Jestli jsi zmrzlý, tak teď nás čeká vyšlápnout asi dvacet kilometrů do kopce, takže věřím, že se docela zahřejeme,“ povídal Marek a pustili jsme se do cyklistiky napříč norskou krajinou. Do kopců se táhly pěkné serpentýny, takže jsme zavzpomínali na trasu Tour de France.

„Co tady tak hučí?“ ptal jsem se po nějakém čase svého traséra, když jsme jeli do kopce tunelem.

„To jsou větráky. Vypadá, že je pustili naplno, abychom tady měli čerstvý vzduch,“ odpovídal mi.

„Čerstvý vzduch tady je, ale taky tu je pěkný teplo,“ poznamenal jsem. A tak jsme pomalu šlapali dál. Když jsme vystoupali na vrcholky, tak se ochladilo a zvolené oblečení přišlo docela vhod. Marek mi po cestě popisoval vodopády a krajinu, protože příroda je v Norsku opravdu kouzelná.

„To je divný, ten Lukáš by tu už měl být,“ povídal Marek, když jsme byli skoro na stém kilometru.

„To teda divný je, doufám, že se nic nestalo,“ odpovídal jsem. A tak jsem mu po chvíli raději zavolal. Dozvěděl jsem se, že se zasekli v dopravě a měli menší rozhovor s rozhodčím. Každopádně to vypadalo, že zas tak rychle u nás nebudou, proto Marek vymýšlel, jak si bez jídla poradíme.

„Nemáte prosím banán? Náš doprovod se někde zdržel,“ ptal se Marek ostatních supportů kolem trasy, kteří čekali na svého závodníky.

„Ano,“ odpověděli po chvíli koukání a rychle nám jeden z nich donesl banánů, že by se z nich najedla celá africká vesnice.

„Koukám, že v Norsku mají všechno lepší, i ty banány,“ poznamenal jsem, když jsem dojídal svůj příděl banánu. Jak jsme se občerstvili, tak byla cyklistika zase o chlup snesitelnější. Parťák mi zatím po cestě vyprávěl, že když tady závodil přesně před deseti lety, tak byla taková mlha s deštěm, že neviděl skoro ani na krok. Takže teď si to konečně užíval, protože viděl, kudy kdysi jel. Za nějaký čas nás dostihl i Lukáš s kameramanem, takže jsme měli kluky v případě potřeby u sebe. Hlavní vrcholy hor jsme zvládli a za celou trasu jsme vystoupali přes 4000 metrů. Naštěstí se závěr cyklistické části jel po hřebenech hor a posledních třicet kilometrů bylo z kopce dolů. Bohužel nám začalo šíleně pršet, takže sjezd byl trochu promrzlý a pro mě s trasérem dost nepříjemný. Štěstí přeje připraveným a já nezapomněl návleky na boty, ani kvalitný ponožky od třebíčských Pondy K. 

„No ty kráso, to je skoro jako před těmi deseti lety,“ zvolal Marek.

„Co že je, jak před deseti lety?“ ptal jsem se ho ze zadního sedla.

„Před námi se rozjasnilo a začalo svítit sluníčko,“ vysvětloval mi. A tak jsme poslední kilometr do depa dojeli za slunečného počasí a v čase 7:12:21.

V depu na nás už čekal Lukáš, který nám nachystal oblečení a postaral se o všechno, co jsme zrovna potřebovali. Nasoukal jsem se do triatlonové kombinézy a přes to hodil funkční triko, než jsem se zahřál po zmrzlé a deštivé cyklistice. Začátek běhu byl po mírně zvlněné rovině.

„Marku, budeme muset na chvíli zastavit, protože se mi udělal puchýř,“ povídal jsem parťákovi po několika kilometrech a ještě jsem nadával, že jsem si zapomněl namazat nohy vazelínou.

„No jo, tak to je školácká chyba,“ poznamenal Marek a mezitím jsem Lukáše poprosil, aby mi nachystal náplast. Znovu jsme se rozběhli a běželi podél silnice, kde doprava byla docela hustá a pro závodníky nepříjemná.

„Před námi stojí David,“ pověděl mi po dvaceti pěti kilometrech Marek, když jsme pomalu šli od občerstvovačky s melounem v ruce.

„Co ty se tady takhle flákáš,“ houkl jsem na něj dopředu.

„No kluci, běžíme,“ křičel na nás zase nazpět David Jílek.

„My si dávno svoje odběhli,“ odpověděl mu Marek a ptal se, jak dopadl.

„Doběhl jsem na osmé pozici,“ pochlubil se.

„Na to, že si polovinu věcí neměl, tak docela dobrý,“ pokýval hlavou uznale Marek. 

Každopádně před námi momentálně byl ten nejhorší úsek, vrchol zvaný Zombie hill. Zajímalo by mě, proč se tak jmenuje. Naštěstí se kopec po deseti kilometrech mírně zlomil a dalo se běžet o něco rychleji. Doběhli jsme na checkpoint, kde jsme se bohužel dozvěděli, že musíme mít ty povinné batohy. To nám bylo divný, protože v propozicích bylo napsáno, že batohy jsou povinné na výšlap pro prvních 160 závodníků. Do počtu jsme se sice vlezli, ale organizátoři při závodě do zpráv napsali, že závěrečný výstup je kvůli nepříznivému počasí zrušený. Naštěstí nám nějaká ochotná paní batoh půjčila a my tak nemuseli být diskvalifikovaní.

„Ondro, vedle nás udeřil blesk, jak hovado, viděl si to?“ ptal se Marek, když jsme běželi od checkpointu zpátky dolů směr cíl.

„No jasně viděl Máro,“ smál jsem se.

„No ne, tak já myslel třeba nějaký světlo,“ dodal rychle Marek. Vůbec žádný světlo jsem bohužel neviděl, protože kdyby jo, tak jsem možná o dost zrychlil.

„Nazdar kluci,“ volal na nás Lukáš, který nám běžel naproti.

„Jsem nevěděl, jestli mám běžet za vámi, nebo to raději obrátit, když jsem viděl ten blesk,“ povídal Lukáš. Při závěrečných dvou kilometrech do cíle se spustil tak ohromný slejvák, že jsme byly promočení skrz na skrz. A úplně durch jsme proběhli cílovou páskou v celkovém čase 14:35:57.

Po proběhnutí cílem jsme se dozvěděli, že po nás už moc lidí závod nedokončilo, protože začala ohromná bouře. Organizátoři proto začali pomalu svážet závodníky ze závodu pryč. Byl to náročný závod a byl jsem rád, že jsem ho zvládl. Mohl jsem pokořit další milník a ukázat všem, že překážky jsou jen v našich hlavách a druhý titul mistra světa byl na světě.

DahlhausenIPSUMJaroměřická mlékárnaAuto RacekATEXMěsto TřebíčRebuild-carKraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark LagunaPlavecký oddíl Laguna TřebíčFotograf Jakub MertlNorský svět, Jazyková škola Zachová PelhřimovPaul Lange Ostrava

Partneři
Dahlhausen Ipsum Cz Jaroměřická mlékárna Město Třebíč Aquapark Laguna ATEX Kraj Vysočina Auto Racek Sportovní klub Laguna Třebíč Nadace Světluška Fotograf Jakub Mertl Nadace Leontýnka Pojišťovna 211 Jazyková škola Zachová Paul Lange


Chcete být i vy mým partnerem?