Otloukánek na triatlonovém závodě v Doksech

„Dneska budou vzadu ve vodě pořádný vlny,“ povídal mi Marek, když jsme stáli u břehu Máchova jezera a probírali, jak budeme plavat.

Triatlonový závod v Doksech
1,9 km plavání, 90 km kolo a 21 km běh

„Dneska budou vzadu ve vodě pořádný vlny,“ povídal mi Marek, když jsme stáli u břehu Máchova jezera a probírali, jak budeme plavat.
„Tak to se máme na co těšit,“ povzdychnul jsem si s představou, že takhle nějak možná vznikalo básnické drama Karla Hynka Máchy. Pomalu jsme s parťákem šli bokem od hlavní skupiny, abychom se mezi plavci nemuseli tolik prodírat.

„Minuta do startu,“ hlásil mi Marek. Když zazněl klakson, že je odstartováno, pustili jsme se do vody. Prvních šest set metrů bylo docela klidných. Teda, až na jednoho chlapíka, který se do nás zapletl a myslel si, že mezi mnou a parťákem v pohodě proplave, i když mezi sebou máme šňůru. Z toho vysvětlování, že neproplave, jsme měli trochu mrzení, že jsme ztratili tolik času. Aby toho nebylo málo, tak mě pak ještě někdo kopnul do pusy, takže mi sklaplo tak, že jsem si urazil kus zubu. Naštěstí čerpám vědomosti z vysoké školy od Marka („Co tě nezabije, to tě posílí“), a tak jsem plaval dál.

Kolem ostrova začínaly být podobné vlny, jako když jsme se účastnili triatlonového závodu v moři. V tom se mi neplavalo vůbec dobře a ztrácel jsem drahocenné minuty, naštěstí nám ale při otočce směrem k cíli vlny začaly pomáhat. Když jsem po nějaké době nahmátnul břeh, byl to impulz k tomu, abych si rychle stoupnul, chytnul se traséra a utíkal s ním směrem k depu.

 „Ondro, dnešním cílem je předjet Olivera, který je před námi,“ vytyčil Marek plán cyklistiky, když jsme vyrazili z depa. Trať byla rovinatá s mírnými zvlněnými kopečky, takže to nám hrálo do karet.

„Na Olivera máme ztrátu dva kilometry,“ hlásil mi Marek, když jsme vyjeli z otočky a dojeli k místu, kde jsme ho potkali. Velkou část trasy jsem si pamatoval z předminulého ročníku. Vyšlápli jsme pár brdků, projeli zatáčkou a zase se otáčeli zpátky. Po chvíli jsme mířili do druhého kola ze tří.

„Ondro, teď pořádně makej, já nejsem Jílek,“ křičel na mě parťák Marek, když se před námi objevilo mírné stoupání.
„Tak to je škoda, protože s Davidem jsem se do těch kopců moc nezapotil,“ smál jsem se vzadu na kole.

„Co ho hákuješ!“ křičel na nás Tomáš Slavata, který čekal u kraje silnice, až bude moct vyrazit ve štafetě.
„No dobře, já se na Marka už nebudu lepit,“ křičel jsem nazpátek. Pravda ale je, že na tandemovém kole se nelepit moc nejde.

Olivera jsme dostihli v posledním kole, takže dnešní cíl byl splněn.

„Slízáme,“ zahlásil Marek, když jsme dojeli k čáře u depa. Rychle jsem sesedl, chytnul se kola a utíkali jsme se nachystat na běžeckou část.

„Prosím tě, kolik je hodin?“ ptal se můj trasér děcek u občerstvení, protože si zapomněl hodinky. Podle jejich hlášení to vypadalo, že pod pět hodin bychom to měli dát!

„Ondro, zvedej se,“ nabádal mě Marek, když jsem při nabíhání na lesní trasu zakopnul o kořen a válel se po zemi. Při vší smůle jsem za dva metry zakopnul znovu, ale aspoň už jsem tušil, co mě čeká v příštích dvou kolech. Pomalu jsme terén zvládli, protože naštěstí vedl i jinudy než lesem.

„Ondro, makej,“ křičela na mě Helča Kotopulu, když se vracela z obrátky.
„Vidíš, a tady to máš – po jednom kole na nás holka udělala kilometr,“ bědoval Marek. Proběhli jsme po mostku, zamířili k otočce a běželi do dalšího kola.

„Tak to je dobrý, starej táhne mladého,“ smál se jeden z Atarsiů, když běžel kolem nás, a dal se s námi do řeči. Je pravda, že mi v tom terénu víc vyhovovalo běžet na šňůře za Markem než vedle něj, protože jsem tak nemusel mít hlavu pořád někde v roští.

Když jsme vbíhali do posledního kola, vypadalo to, že s odřenýma ušima doběhneme pod pět hodin. Jenže to by do mě nesměl vrazit chlapík, který se vyhýbal Markovi, ale mně už se nevyhnul, protože si nejspíš myslel, že když nevidím, tak uhnu. Chvíli mi trvalo, než jsem se z té země zase posbíral, zmátořil se a běžel dál.

A tak jsme do cíle doběhli v čase 5:01:00. Ta jedna minuta mě docela mrzí, ale jsem rád, že mě ten den nepotkalo nic horšího.

Děkuji moc řediteli Tomovi Novotnému za pozvání na triatlon u Máchova jezera. Děkuji i všem organizátorům a dobrovolníkům Doksy Race za zvládnutý závod. Trasérovi Markovi taky patří velké díky, že mě zase jen s mírnými nehodami v pořádku dotáhnul do cíle.

Děkuji partnerům, kteří mě podpořili v roce 2022: Město Třebíč, Kraj Vysočina, Auto Racek, ATEX, Nadační fond Českého rozhlasu – Světluška, Nadace Leontinka, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Aquapark Laguna Třebíč, Paul Lange Ostrava.