Parabiatlon pro nevidomé v Německu

Tak si představte, že jsem se dal společně s trasérem Markem i na biatlon. Jo, vážně.

Prý je tento sport teď docela trendy, tak proč ho nezkusit, že? Kluci šikovní jsme, tak co.

Postavili jsme se tedy na startovní čáru.
„Připrav se, pozor, tak a jedem!“ zakřičel trasér.
Pořádně jsme se odpíchli od hůlek a šli na to.

„Ondro, teď nás čeká pořádný kopec,“ informoval mě parťák.
Zatnul jsem tedy všechny svaly v těle. Začal jsem krůček po krůčku běžkami stoupat. Na horizontu jsem možná málem umřel, ale nakonec jsem to dal.
„Tak, teď jsme se pěkně do kopce rozehřáli,“ povídal trasér. „No, a jak zase najdeme správnou závodní trať, začneme i závodit,“ dodal se smíchem.
„Cože, jak to myslíš, až zase najdeme trať?“ divil jsem se a při tom se snažil popadnout dech.
„No, trochu jsme si to o kopec prodloužili a zabloudili, víš?“ drbal se můj trasér a navigátor na hlavě.

Nevím jak, ale nějakým zázrakem jsme nakonec dojeli na střelnici. Tady se střílelo vleže, a dokonce i slepými. Měl jsem sluchátka na uších a podle zvuku se snažil najít a trefit cíl. Nevím, jak jsem mířil, ale zasáhnul jsem jen jednou. Stejně si myslím, že to bylo tím, jak strašně foukalo…

Marek jel první a stále navigoval.
„Nic před tebou není, Ondro, tak můžeš jet pořád rovno,“ hlásil mi do repráčku, co měl na sobě. To abych ho líp slyšel.
Jenže najednou jsem vyhodil kopyta do vzduchu, chvíli letěl a pak se zapíchl přímo do hromady sněhu.
„Ty vole, já se z tebe po****,“ smál se trasér kousek ode mě, až se za břicho popadal.
„Hele, neříkal jsi, že přede mnou nic není?“ brblal jsem, když jsem se zvedal z hromady sněhu, od které jsem byl celý bílý.
„No jo, já myslel, že to mineš. Chápej, nechtěl jsem zbytečně strašit, že kousek od tebe je nějaká hromada,“ snažil se z toho vymluvit kamarád.

Takhle nějak tedy vypadalo naše dobrodružné závodění na mistroství v parabiatlonu v Německu. Myslím si, že Němčouři docela vejrali, když jsme obhájili první místo. Jen škoda, že to první místo bylo od konce.

Chtěl bych moc poděkovat za super navádění hromadami sněhu svému nejlepšímu a nejbáječnějšímu trasérovi Markovi Peterkovi. Obdiv, že to se mnou celé zvládl.


Dále patří velké díky za celé organizaci cesty na mezinárodní závod Maximu Čamborovi. A nemůžu ani zapomenout na jeho báječnou ženu Soňu, která byla tou nejlepší kuchařkou českého biatlonového týmu.

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX Paul Lange Sportovní klub Laguna Třebíč Kraj Vysočina Auto Racek Fotograf Jakub Mertl Aquapark Laguna