Poloviční IronMan na Hamrech

(1,9 km plavání, 90 km kolo, 21 km běh)

Po rozběhu po pláži jsme rovnou skočili do první disciplíny, konající se na Hamerském jezeře. Ve vodě to byla zábava, protože mě pořád někdo kopal, šťouchal a chytal za nohy. Příště asi zvolím taktiku zvanou „plavat rychleji než všichni ostatní“…

Dál nás čekalo kolo, na kterém jsem si tentokrát připadal jak na Formuli 1. Kvůli rozbitému pedálu jsme totiž museli zajet ke straně do depa, kde už ale naštěstí čekal velký tým zkušených mechaniků, který nám pedál hned opravil. No dobře, měnil ho Marek, a já mu zase pro změnu držel kolo.

Po kopcovité cyklistice následoval běh.

„Snad si nemyslíš, že když tady zakopneš a lehneš si, už nebudeš muset běžet,“ smál se nade mnou parťák, jakmile jsem si nechtěně ustlal na zemi. Nezbylo tedy nic jiného než se zvednout a běžet zase dál. Naštěstí, cíl už nebyl daleko. A když jsme probíhali branou, byl jsem rád, že to mám za sebou. 

Jednalo se o náročnou trať, ale zvládli jsme ji v čase 5:15:18.

„Hele, Ondro, ty tady sedíš úplně mrtvej, zatímco Marek lítá po závodišti, jako by před chvílí ani nezávodil. To mi vysvětli,“ cepovala mě kamarádka Katka, když jsme doběhli.
„Však on je na rozdíl ode mě ještě docela mladej kluk,“ pokyvoval jsem hlavou, zatímco jsem se intenzivně chladil ve vodě.

Děkuji celému svému týmu, Katce a Lukášovi, kteří nás na trase podporovali. Tedy hlavně tomu Lukášovi, který se vetřel na každou naši běžeckou fotku.
„To jsem dělal schválně, abych měl důkaz, že jsem byl na závodě taky,“ vysvětlil mi později.
Poděkování patří i parťákovi Marku Peterkovi, že to moje slavné válení po zemi vydržel. Jojo, chce to někdy pevné nervy.

A nakonec taky děkujeme všem, kteří se na závodě podíleli – zejména organizátorovi za možnost závodit.