Poloviční IronMan Poreč, Plava Laguna aneb poslední triatlon sezóny
Když jsme se ráno v Chorvatsku probudili, tak to nevypadalo na moc pěkné počasí. Obloha pod mrakem, občasné přeháňky a teplota klesla oproti předchozím dnům. […]
Když jsme se ráno v Chorvatsku probudili, tak to nevypadalo na moc pěkné počasí. Obloha pod mrakem, občasné přeháňky a teplota klesla oproti předchozím dnům. Naštěstí to není počasí, které by nás mělo vyplašit, nebo znepříjemnit závodní podmínky, protože prostředí Plava Laguny je zkrátka nádherný.
Kolo a věci na běh jsme už měli připravené v depu z předchozího dne, tak jsme se ráno museli obléci už jen do neoprenu.
„Ondro, tady jsme v úzkém koridoru, až bude start, tak dávej pozor, když poběžíme,“ informoval mě Marek, když jsme došli na start, kde už čekalo přes 1500 závodníků různých národností. V koridoru jsme stáli na prvních místech se zlatými čepičkami, které značí profesionální triatlonisty. Moderátor hlásil závodní podmínky a občas to proložil představením někoho ze závodníků. A udělalo mi radost, že nezapomněli zmínit Ondru Zmeškala, mistra světa z Finského Lahti. Znáte ho? Mně to taky něco říká. 🙂
„Za minutu startujeme,“ hlásil mi parťák Marek, když jsme stáli vedle sebe. A když odstartovali, vrhli jsme se do vln Jaderského moře. Začátek byl proti vlnám náročnější. Občas se snažili závodníci dostat mezi nás s trasérem, což v situaci, když mezi sebou máme šňůru, není zrovna příjemná záležitost. Když jsme tento začátek ustáli, mohl jsem se po otočce na bóji soustředit na plynulé závodní plavání. Dával jsem si záležet, abychom se s trasérem moc nepřetahovali, protože to je to, co nás ve vodě hodně brzdí. Z vody jsme vylezli za třicet sedm minut. Rychle jsme v depu utíkali ke kolu, abychom neztratili ani minutu.
Když jsme vyrazili na kolo, silnice byla mokrá, trasér musel dávat pozor, aby nám to někde na kruhovém objezdu neujelo. Navíc těsně před námi měl jeden ze závodníků nepříjemný pád.
„Ondro, šlapej trochu,“ huboval mi parťák.
„Marku, já šlapu, jestli sis nevšimnul,“ huboval jsem parťákovi nazpátky. Začátek cyklistiky byl náročný s pár kopečky směrem k dálnici. Doufal jsem, že mírnou ztrátu na rovině doženeme, ale najednou jsme píchli.
„No to si děláš srandu,“ nadával Marek.
„Vypadá, že to nejspíš sranda nebude,“ zubil jsem se na něj zezadu. A tak se Marek pustil do oprav.
„No co tohle do prkýnka zase je?“ špačkoval Marek, ale držel se zpátky a pracoval na své asertivitě.
„Co máš na mysli?“ ptal jsem se ho.
„Nemáme správný imbus,“ vysvětloval. A když proběhla výměna konverzací, jako ty si ho jako nebral, měl si ho brát ty, tak si nakonec imbus Marek půjčil od rozhodčího.
„Tak to by bylo, teď už jen spravit to kolo,“ začal zase zvesela parťák. Já se zatím po tom náročném stání napil a najedl a tak ze slušnosti se zeptal, zda kamarád něco potřebuje, jako třeba nějak poradit a podobně. A když se mu po výměně duše rozsypalo celé jedenáctikolo a oprava trvala dalších deset minut, tak už jsem raději neříkal nic.
„Ty vado, vypadám, jak automechanik,“ popisoval mi Marek, když měl celý ruce černý. A tak jsme zase nasedli na kolo a věděli jsme, že čas už máme v háji, ale pořád bylo o co bojovat.
„Proč máte tak dobrou náladu?“ ptal se nás nějaký Slovák, když jsme ho předjížděli.
„Protože jsme píchli a nemusíme být nějak vystresovaní, kolikátí dojedeme, protože to už moc neovlivníme,“ odpovídal Marek. A neovlivnili jsme ani ten další defekt, který jsme měli na šedesátém kilometru. Bohužel už jsme neměli další duši, tak nám ji věnoval nějaký závodník, který šel kolem nás s rozbitým kolem. Marek opět vyměnil duši a znovu jsme se pustili do cyklistiky.
„Marku, jaký máme vůbec limit?“ ptal jsem se ho pro jistotu, aby jsme to všechno stihli. A myslím, že jsem se ho ptal právem, protože najednou se ozvala děsná rána. Vůbec jsme netušili, co se děje. Chvíli ticho a pak jsme zjistili, že nám praskl drát v kole. A tady už jsem si myslel, že se Marek naštval, protože slezl z kola a pořádně do něj kopl.
„Co blbneš?“ ptal jsem se vytřeštěně.
„Jen to kolo rovnám, aby se nám vešlo do rámu, protože tam je osma jak hovado,“ pověděl mi parťák. A já si myslel, že je naštvaný. Pomalu jsem dojeli těch patnáct kilometrů a doufali, že se nám už nic nestane.
Do depa jsme dojeli s mírním zpožděním a na běžecké části už byla hromada lidí, ale rozhodli jsme se, že se nebudeme šetřit. V dešti jsme ukrajovali kilometr po kilometru. Oproti loňskému roku, kdy se běželo jedno kolo, udělali dvě běžecká kola, což bylo mezi tou spoustou lidí o to náročnější. Předbíhalo jsme závodníka za závodníkem a místo šňůry jsem se parťáka raději držel za tričko, abych mu byl blíž a nepletl se ostatním běžcům. V deštivém počasí se nám běželo dobře a i s mírním rozčarováním na cyklistice jsme běh zvládli za hodinu čtyřicet jedna. Za obrovského potlesku jsme proběhli cílovou čárou, kde byl dav fanoušků.
Musím říct, že tento závod – poslední triatlon letošním sezóny, jsme si s parťákem užili a myslím, že trable s kolem jsme si prostě museli někdy vybrat. Děkuji organizátorům závodu za pozvání na závod a parťákovi, že tu cyklistiku se mnou a kolem nevzdal.
Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Jazyková škola Zachová Pelhřimov, Paul Lange Ostrava, Fotograf Jakub Mertl