Poprvé na svěťáku v maďarské Tatě
Před závodem světového poháru v Maďarsku na 750 metrů plavání, 20 kilometrů na tandemovém kole a 5 kilometrů běhu jsme zjistili, že na startovním poli ze […]
Před závodem světového poháru v Maďarsku na 750 metrů plavání, 20 kilometrů na tandemovém kole a 5 kilometrů běhu jsme zjistili, že na startovním poli ze všech nevidomých budu jediný, který vlastně vůbec nic nevidí. Parťák při rozběhu popisoval, že viděl soupeře z Francie či Japonska, jak si to závoďáci běží a traséři jsou minimálně deset metrů za nimi. Možná to můžeme přisoudit tomu, že zrovna měli nějaké vnitřní týmové rozepře a zrovna se nebavili.
No, ale kdo se alespoň trochu držel pospolu byl tým z Velké Británie, kteří běželi kousek vedle sebe a povídali si. Tým ze Srbska si byl podobně nakloněn držením, jako já s Markem. A neuvěříte tomu, že jeden nevidomý závodník se dokázal dívat na nás oba současně, když jsme se s ním bavili. Takže chápejte, že jsme do závodu šli ještě s větším handicapem, než jsme si dosud mysleli, protože vidět na všechno si myslím, že trošku pomůže.
To, co se musí nechat, že maďarská Tata ukázala, že organizace Světového poháru se dá dělat na opravdu vysoké úrovni, protože při registraci jsme to měli i s prohlídkou zámku rodu Esterházy a s večeří v parku. Ti ho v osmnáctém století přestavěli z hradu na zámek a kolem něj vytvořili úchvatný anglický park.
„Doufám, že nebudeme v té vodě lapat po vzduchu, jak ty stovky ryb, co jsi viděl ráno,“ povídal jsem na startovním molu Markovi.
„Řekl bych, že to tak bude, protože se v té teplé vodě uvaříme,“ odpověděl mi na moji otázku. A měl pravdu, voda měla dvacet devět stupňů a neplavalo se mi bez neoprenu vůbec dobře. Co mě utěšovalo, že těm rybám alespoň tu vodu trošku provzdušníme.
Snažili jsme se držet krok s japonskou posádkou, které jsme měli stále v dosahu. Depem jsme proběhli tentokrát rychle, ale podařilo se mi rozkopnout běžecké boty, které jsem měl nachystané do další disciplíny. Marek sice říkal, že by mi ty boty, než dojedeme z kola nejspíš stejně odnesli mravenci, protože jich pod nimi byla pěkná tlupa, ale zdrželi jsme se. Jestli se byly podívat, co teď dělá ON za nový boty, nebo šli olizovat podrážky, netuším, ale nejspíš se jim tam něco líbilo.
Při běhu jsme zjistili, že můj parťák Marek na běhu vlastně místo obvyklých pěti kilometrů naběhá minimálně šest až sedm. Chápete, jak ho držím za tu ruku a občas mu s ní cuknu pohybem zpátky, vrátí ho to o krok nazpět. Myslím, že když musí Marek běžet tam a zpátky o tolik kilometrů navíc a k tomu ten věkový rozdíl, tak asi pořád dobrý.
A nyní už se dostávám k dnešní závěrečné myšlence. To, aby mohl být na závodě někdo první, musí být taky někdo pochopitelně poslední. Tentokrát padl černý Petr na nás dva, s tím se prostě nedá nic dělat. Jednou jste nahoře, podruhé zase dole, to jen proto, abychom věděli, že nic není zadarmo.
Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Paul Lange Ostrava, Fotograf Jakub Mertl, Pojišťovna 211, Nutrend, Malfini, Sorry Gravity – On Running
