Zaběhl jsem Pražský půlmaraton

Chcete vědět, jak jsem se měl na svém prvním letošním půlmaratonu? Jestli ano, tak se můžete začíst do těchto pár řádků.

Chcete vědět, jak jsem se měl na svém prvním letošním půlmaratonu? Jestli ano, tak se můžete začíst do těchto pár řádků. Dvacet jedna kilometrů se odehrálo v matičce všech měst, v Praze.

Nemohu ani popsat své dojmy z velkého startu, který se konal na Palachově náměstí u Rudolfina. Ráno bylo zalité sluncem a i všichni ve žlutých tričkách organizace Světlo pro svět k tomu krásnému dni přispěli. Jsem rád, že i já mohu jejich barvy trikotu nést a tak podpořit dobrou věc. Všichni se ještě před závodem navzájem podpoříme a popřejeme si krásný výběh.

Jak se blíží čas startu, hledám s trasérem svůj koridor, ze kterého budeme vybíhat. Seřadit se musí více než 11 500 běžců, teprve pak může tento závod vypuknout. Ozve se výstřel a dav se pomalu dává do pohybu za zvuků České filharmonie. Tyto momenty jsou opravdu nepopsatelné, a proto doporučuji se na závod jít někdy podívat, když zrovna nehodláte obout běžecké botky.

Cesta městem byla nabitá neuvěřitelně obrovskou energií, která určitě pohltila každého běžce i diváka. Kolem trasy byly davy fanoušků se všemi možnými trumpetami a píšťalkami. Doplnily je i kapely, které všem zpříjemňovaly dlouhou trasu. Po cestě jsme potkávali i na tak velkém závodě běžce, kteří nás podpořili pro to, co děláme. Doběhla nás i slečna (prý v růžovém) a její slova podpory mi v uších zní ještě při psaní těchto slov.

Trať městem mým nohám vyhovuje a ani kostky pro mě nejsou žádný problém. A vtom si vzpomenu na skvělého běžce Tomáše Zahálku, který běží kdesi přede mnou úplně naboso (bez klobouku bos). Běží se mu po kostkách jako mně? Po závodě se ho musím zeptat.

Z úvah mne vytrhne moje kamarádka Katka, která se k nám na 17. kilometru přidává na trase. „Co ty tady?“ divím se. „Přišla jsem tě podpořit!“ To je úžasné a moc děkuji! Chvíli společně běžíme, a jak se Katka rychle zjevila, tak zase rychle odběhla do koridoru pro fanoušky.

Když nám do cíle zbývalo jen sedm set metrů, musel jsem se po každých pár metrech svého traséra Lukáše vyptávat, kolik ještě zbývá k onomu poslednímu kroku. Chudák se už asi tvářil trochu kysele, že se ho pořád vyptávám. Možná štěstí, že jsem ho neviděl. Příště se mnou bude muset běžet rychleji, abych neměl tolik sil se pořád ptát. Když řekl: „Doleva, a teď si užij svých posledních sto metrů do cíle!“, neváhal jsem a uháněl s větrem o závod.

Konečně je tu! Proběhli jsme cílem v čase 1:40:15, wow! Následuje chlapské objetí s trasérem Lukášem. Lukáši, moje veřejné přiznání: Občas lituji, že se v cíli neproměníš v trasérku. No, ale jinak jsi borec a patří ti velký dík za možnost si tento pražský závod naplno užít a vychutnat do samého konce.