Závod v Montenegru aneb zahájení triatlonové sezóny 2023

Na první triatlonový závod v tomto roce jsme vyrazili do hlavního města Černé Hory Podgorica. Město je ze všech stran obklopeno krásným pohořím a má blízko […]

Na první triatlonový závod v tomto roce jsme vyrazili do hlavního města Černé Hory Podgorica. Město je ze všech stran obklopeno krásným pohořím a má blízko k moři.

Organizačně byl pro nás tento závod výzvou, protože jeho start byl v národním parku u Skadarského jezera, které je zároveň i největší ptačí rezervací v Evropě, a končil v hlavním městě Podgorica. To znamenalo, že každé depo bylo na jiném místě. Na start plavání nás v neděli 30. dubna 2023 dovezly autobusy z hlavního města, kde jsme se setkali s organizátory, kteří nám s Markem poblahopřáli hodně štěstí do závodu.

„Ondro, tady stojí paní s tak rozervaným neoprenem, jak kdyby ji napadli žraloci,“ povídal mi Marek, když jsme čekali na start u jezera. A já si pomyslel, jaké je štěstí, že dneska neplaveme v moři.

„Za jak dlouho startujeme?“ ptal se nás z vody Honza.

„Za pět minut,“ odpověděl mu sebevědomě můj parťák Marek. Jenže vtom se ozvala startovací trumpeta, Marek do mě rychle strčil a už jsme skákali do vody. Takže závod pro mě začal dřív, než jsem si to vůbec stihl uvědomit.

Plavání v jezeře bylo na dvě kola. Pocitově mi voda přišla v den závodu o něco teplejší než předchozí den. První letošní plavání bylo dobrý, jen jsem měl menší problémy se šňůrou, co máme s parťákem mezi sebou – občas se mi zamotala kolem ruky a ztratil jsem tím pár vteřin. Do prvního depa jsme po 1,9 kilometrech plavání doběhli za nějakých čtyřicet minut.

„Ondro, tak tu hlavní silnici organizátoři úplně uzavřeli,“ povídal mi Marek, když jsme vyrazili na dvojkole směrem k městu Podgorica. Den před závodem jsme totiž vedli diskuzi, jak organizátoři asi vyřeší frekventovanou část trasy.

„Ondro, tak si představ, že jsme startovali špatně,“ prohlásil najednou Marek.

„Jak špatně?“ ptal jsem se ho překvapeně.

„Protože ten první start byl pro štafetu a my měli startovat po nich,“ zasmál se parťák. Už jsme s tím nic nenadělali. Naštěstí to nebyl žádný problém a černohorská rovinatá trať před námi sváděla k rychlé cyklistice a rekordům. Po pár kilometrech jsme se dostali k části, kde nás čekala čtyři kola.

„Všechno v pohodě?“ ptal se Marek českého závodníka, když jsme po prvním kole dojeli k jeho kolizi s jiným závodníkem.

„Všechno oká,“ houknul na nás, ale závod pro něho bohužel skončil. My ovšem jeli dál. Ze začátku dobře nastavené tempo jsme začínali ztrácet a ke konci cyklistiky jsme se dostali na průměr nějakých 37 km/h.

V druhém depu, které bylo na Náměstí Nezávislosti, jsme pár vteřin ztratili, ale velmi rychle jsme je stáhli v prvním kole běhu.

„Ondro, je tady kolem nás moc pěkný výhled na hory,“ povídal mi parťák Marek, když jsme běželi. Tahle trasa pro mě byla zatím jednou z nejlepších, co jsem kdy běžel, protože jsem se mohl konečně věnovat běhu a nepřekvapovaly mě žádné překážky nebo technické pasáže, které mi kvůli mému chybějícímu zraku věc ztěžují.

„A sakra,“ zaúpěl Marek.

„Co se stalo?“

„No, trochu mi rejplo v lýtku, a to neznamená nic dobrého,“ bědoval můj trasér, kterému se ozvalo zranění z loňského roku. Naštěstí se hecnul a závěrečných 21 kilometrů jsme zvládli.

Celý triatlonový závod v Černé Hoře a jejím hlavním městě Podgorica jsme dokončili pod pěti hodinami, v čase 4:58:45. Po závodě jsme ještě pokecali se závodníkem z Bosny a Hercegoviny, který nějakou dobu žil v Česku a uměl pěkně česky. A tak jsme si popřáli hodně štěstí a řekli si, že se třeba ještě někdy potkáme.

Děkuji svým partnerům, kteří mě ženou vpřed:

Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Jazyková škola Zachová Pelhřimov, Paul Lange Ostrava, Fotograf Jakub Mertl