Časosběrný dokument režisérky Jany Ševčíkové: Ti, kteří tancují ve tmě

Dlouho očekávaný časosběrný dokument, který měla v rukou známá režisérka Jana Ševčíková, je konečně venku. Jak jsem se stal jednou z jeho postav a jaké vůbec […]

Dlouho očekávaný časosběrný dokument, který měla v rukou známá režisérka Jana Ševčíková, je konečně venku. Jak jsem se stal jednou z jeho postav a jaké vůbec bylo pětileté natáčení? Při psaní tohoto článku jsem si pročítal svoje tehdejší poznámky a docela se u toho pobavil. Dnes vám budu vyprávět o eskapádách, které se staly, než jsme se s Janou vůbec poprvé setkali.

Pátého února 2016 jsem se probudil u své sestry v Brně, kde jsem přespával, abych mohl pokračovat směrem do Prahy. Vůbec jsem netušil, co mě ten den čeká. Snad jen, že pojedu do té Prahy a mám se setkat s nějakou paní režisérkou, což domluvila moje kamarádka Lenka Pláteníková. Když jsem se nasnídal, vyrazil jsem na šalinu s kamarádem Lukášem, který se nabídnul, že mě na vlakové nádraží doprovodí. Cestou mi volá Lenka, ale ve sluchátku zní, jako kdyby se právě probudila.

„Ondro, mám problém, já ten vlak nestihnu, protože jsem zaspala. Budeš muset dojet do Prahy sám,“ sdělovala mi nemilou zprávu.

„Sám? Leni, vždyť mě znáš, že se ve větších městech ztratím hned za prvním rohem,“ děsil jsem se při té představě a dal se do přemlouvání. „Další vlak nám jede za hodinku, to stihneš…“

Mezitím jsme vystoupili ze šaliny a Lukáš mě i s mým vodicím psem Blackem doprovodil na vlakové nádraží.

„Ondro, můžeš počkat tady v čekárně,“ informoval mě. Jenže Black mě hned táhnul ke květináči.

„Co blbneš?“ napomínal jsem psa, ale marně.

Lukáš to hned okomentoval: „Ondro, seš si jistý, že ten tvůj pes je vodicí?“

„Proč jako?“

„Já jen, že v tom květináči je nějaký bílý prášek, tak jestli on nebude na drogy,“ smál se a já raději táhnul Blacka od květináče dál. S Lukášem jsem se pak rozloučil a šel si sednout.

Za necelou hodinku mi volá Lenka, kde jsem, že mě nemůže najít.

„Čekám na tebe v čekárně,“ odpovídal jsem do sluchátka a Lenka se podivovala tomu, že na vlakovém nádraží vůbec nějaké jsou. Když mě po dlouhých minutách našla, měl jsem opravdovou radost.

„Ondro, kde to proboha čekáte, vždyť to tady vypadá jako v doupěti,“ hubovala mi.

„Víš, že jsem měl ten stejný pocit?! A to jsem na to ani neviděl,“ rozesmál jsem se.

Po chvíli hledání jsme našli ten správný vlak, jen jsme omylem nastoupili do vagónu určeného pro dívčí tým. Naštěstí nás ujistili, že jim jeden chlápek vadit nebude. Jen teď nevím, kdo dívky obměkčil – jestli já, nebo můj vodicí pes Black?

„Holky, on vás Ondra stejnak okukovat nebude,“ neodpustila si Lenka poznámku.

Za pár hodin jsme dorazili na hlavní vlakové nádraží v Praze. Lenka začala vyhlížet paní režisérku, která už nás z dálky vítala, ale první, kdo musel pozdravit, byl pochopitelně Black.

„Ahoj Ondro, když jsi ten sportovec, jíš vůbec guláš?“ ptala se mě Jana Ševčíková.

„Krásný den, samozřejmě,“ potvrdil jsem.

„Leni, ty nejspíš nebudeš masožravec, když se na tebe tak dívám,“ povídala Jana směrem k mému útlému doprovodu. A když jsme si vyjasnili naše stravovací návyky, vyrazili jsme k Janě na guláš. 

S Janou jsme pak proseděli spoustu hodin nad mým životním příběhem. Vraceli jsme se ke chvílím, kdy jsem ztrácel zrak, a jak moc těžké bylo se se vším vyrovnat. Byl to náročný rozhovor, protože takové chvíle si člověk nechce moc často připomínat. Jana mi pak na oplátku vyprávěla, proč vlastně touží vytvořit dokument o nevidomých a jakou formou by ho ráda ztvárnila. Na konci našeho setkání mi dávalo mnohem větší smysl souhlasit, že se stanu jednou z jeho postav.

Dokument se jmenuje „Ti, kteří tancují ve tmě“, kde máte možnost spatřit pět příběhů nevidomých lidí, kteří se potýkají nástrahami svého nevšedního života. Takže určitě nepropásněte vaše kino, kde dokument režisérky Jany Ševčíkové určitě promítají. 

A o tom, jaké bylo pětileté natáčení s Janou a kameramanem Jaromírem Kačerem vám zase prozradím příště.

Ti, kteří tancují ve tmě (Jana Ševčíková, 2022) – Trailer