Honza Tománek zvládá triatlon i na vozíku

Často si s lidmi povídám o sportu, paratriatlonu a celkově o světových pohárech handicapovaných.

Moc rád jim pokaždé vyprávím i o svém kamarádovi na vozíku Honzovi Tománkovi, českém reprezentantovi v paratriatlonu. Tohoto chlapíka zaručeně stojí za to poznat, proto jsem si řekl, že pro vás Honzu vyzpovídám.

Honzo, můžeš nám na začátek říct něco krátce o sobě a přiblížit, co se vůbec přihodilo, že jsi na vozíku? 

„Zjednodušeně řečeno jsem byl ve špatný čas na špatném místě. S kamarádem jsme se vraceli z fotbalového tréninku, šli jsme po kraji silnice a předjíždějící automobil nás oba smetl. Kamarád na místě svým zraněním podlehl. Já jsem vyvázl s těžkým otřesem mozku a několikačetnými zlomeninami dolních končetin. Ochrnul jsem až sekundární cestou, a to když se u mě po několika dnech rozvinul spinální šok způsobený nárazem a otokem míchy po nehodě.“

Před úrazem jsi hrál fotbal. Co ti pomohlo, abys po všech těch peripetiích znovu naskočil do běžného života a sportu?

„Před úrazem to nebyl jen fotbal. Dělal jsem v podstatě cokoli, co bylo možné, začínal jsem závodit na kole, lyžoval nebo jsem jezdil na koni. Vždy jsem inklinoval spíše k individuálním sportům, ale fotbal hrál tak nějak každý. Rodiče mě vedli k aktivnímu způsobu života a to mi pak logicky chybělo, protože jsem byl odmala zvyklý být venku a hýbat se. Krátce po úrazu jsem se dostal do vody a začal plavat, ale nebylo to ono. Chtěl jsem být venku a cítit vítr ve vlasech. Když jsem objevil handbike, cyklistiku pro vozíčkáře, bylo rozhodnuto. Postupem času jsem díky sportu přestal vnímat svůj handicap a vrátil se naplno do aktivního života. O několik let později jsem se dostal mezi světovou triatlonovou špičku a sportem se začal živit jako profesionál.“

Doufal jsem, že na tebe dostanu nějakou podpásovou otázku od tvé partnerky Aničky, jen jsem jí zapomněl říct, aby ti to předem neprozrazovala. Ty sis ale nakonec sám na sebe vymyslel zajímavý dotaz: Jaké by to bylo nevidět?

„Určitě by to bylo podobně skvělý jako nechodit, možná ještě intenzivnější, nebo ne? Teď ale vážně! Myslím si, že handicap, ať pohybový nebo smyslový, je vždy nepředstavitelný pro někoho, kdo ho nezažije na vlastní kůži. Osobně považuji ztrátu zraku za tu nejhorší možnost. Ale když tě o tom někdy slyším vyprávět, tak to již tak dramaticky nevnímám. Kombinace vozíku a nevidomosti by asi byla velkou výzvou, ale snad bych našel vnitřní sílu, jak jet i poslepu dál. Co třeba handbike-tandem?“

Když jsem byl s trasérem Markem na sportovním soustředění v Ománu, přemlouval mě, ať skočíme z desetimetrového útesu do vody. Řekl jsem mu, že bych nerad byl nevidomý, nahluchlý a ještě na vozíku. Představuju si, že to v některých situacích nemáš lehké. Co je pro tebe, Honzo, vlastně tou nejobtížnější věcí v běžném životě?

  „Víš, že vlastně nevím? Svůj handicap již dlouho nevnímám jako nějaký limit a žiju naplno! Samozřejmě, že se potýkám s denními i většími starostmi, které mi život na vozíku přináší, ale zatím nic nepovažuji za tak obtížné, abych to nezvládl. Horní končetiny přebírají do jisté míry funkci těch dolních a člověk se naučí postarat se sám o sebe. Letos na jaře jsem řešil asi nejnepříjemnější situaci od úrazu, kdy jsem musel podstoupit chirurgický zákrok a několik týdnů jsem byl upoután na lůžko v rámci nemocničního a následně i domácího ošetřování. Stal jsem se závislým na pomoci druhých a nemohl se postarat sám o sebe. To bylo velmi nepříjemné, ale naštěstí to v mém životě není běžné.“

Jednou jsem si s kamarádkou povídal o závodech v paratriatlonu a narazili jsme na to, že tam závodí i lidé na vozíku. Nedokázala si moc představit, jak zvládáš závěrečnou disciplínu běhu, a tak jsem si z ní dělal srandu, že se při něm plazíš. Nejdřív hodně přemýšlela, ale pak se správně rozhodla, že mi to nebude věřit. Můžeš nám proto všem vysvětlit, jak vůbec běháš, když neběháš? A rovnou můžeš i prozradit, jak plaveš a jezdíš na kole.

„Zkusím odpovědět otázkou: Jak vlastně chodím, když nechodím? Jízdu na běžném invalidním vozíku si představí asi každý. A pokud to můžeme nazvat „chůzí“, tak na běh používám trošku sofistikovanější verzi vozíku, ale v podstatě jde o stejný pohon, tedy záběr ruky po hnací obruči. Závodní běžecký vozík neboli běžecká formule má tři kola, dvě zadní 28“, která poháním právě zmíněnou obručí, a jedno kolo přední 20“, které je bržděné a lze s ním zatáčet. Na formuli se sedí nebo klečí a jezdec je v předklonu. Handbike určený pro cyklistickou disciplínu má rovněž tři kola, ale vše důležité se odehrává na tom předním, které je hnací. Je opatřeno přehazovačkou, brzdou a lze s ním zatáčet. Handbike je poháněn obdobně jako běžné kolo klikami a řetězem s možností řazení, jen s tím rozdílem, že kliky jsou ovládány horními končetinami. Na handbiku se vzhledem k vyšší efektivitě záběru i aerodynamice leží. A co plavání? To je asi na popis nejjednodušší. Vzhledem k chybějící inervaci dolních končetin a části trupu plavu jen horními končetinami a zbytek „táhnu“ za sebou. Ve skutečnosti nemám problém udržet splývavou polohu a ve vodě vlastně kloužu. Plavu standardně kraul a pro laika je velmi obtížné poznat, že je něco jinak. Znalec samozřejmě pozná absenci kopu dolních končetin.“

Co tě v budoucnu čeká za závody, výzvy a další životní cesty?

„Mám za sebou již 25 polovičních Ironmanů (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh) a dva tituly mistra světa na téže distanci. Nyní cítím, že „půlka“ pro mě přestává být výzvou. Zpravidla již řeším výsledný čas, umístění a vlastní výkon. Je na čase posunout se dál – v letošním roce mám v plánu absolvovat celého Ironmana, jen je otázkou, kdy a kde to bude, protože současná situace spojená s koronavirem mi plánování neulehčuje a již mnoho závodů, na které jsem se chystal, bylo zrušeno.“

Je nějaká myšlenka, vzkaz, který bys rád vykřičel do světa? Ať už se jedná o přístup organizátorů k handicapovaným sportovcům na závodech, protože tohle řešíme stále a pořád, nebo třeba o postoj lidí k těm, kdo jsou na vozíku…

„Žijte naplno tady a teď, radujte se, smějte se, užívejte si a mějte své plány a sny! S organizátory a všeobecně s přístupem veřejnosti k handicapovaným sportovcům je to složitější, ale situace se lepší. Každopádně bych si přál, aby lidé neměli předsudky a byli otevření improvizaci a novým řešením situací.“

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX Paul Lange Sportovní klub Laguna Třebíč Kraj Vysočina Auto Racek Fotograf Jakub Mertl Aquapark Laguna