Můj příběh – část druhá
První rok, kdy jsem se smiřoval s tím, že už do konce života budu rozeznávat jen světlo a tmu a slyšet na 30%, byl nejtěžším rokem mého života.
Poznal jsem, jaké to je sáhnout si na dno, ale i to, jakou sílu má vůle.
Pamatuji si, jak sedím sám ve svém pokoji, hlavu složenou v dlaních. A uprostřed vší té beznaděje se ve mně najednou zažehla jiskřička rozhořčení: „Tak dost! Buď tady můžeš dál sedět mezi čtyřmi stěnami a litovat se… Nebo prostě vstaneš a životu to pořádně natřeš!“
A tak jsem začal se svým hendikepem nejen přežívat, ale znovu se učit žít. První pokusy nebyly vždy nejúspěšnější – třeba když jsem zkoušel hrát futsal pro nevidomé a kvůli poškozenému sluchu jsem nemohl trefit míč –, ale to mě neodradilo. Vzpomněl jsem si totiž na svůj dětský sen stát se sportovcem, který mi dodával sílu. A když pak od mého dobrého kamaráda Lukáše přišla nabídka, že bychom spolu mohli začít běhat a jednou se třeba proběhat až na olympiádu, pomyslel jsem si v první chvíli, že se zbláznil, ale hned vzápětí jsem nazul tenisky.
O běhu jsem nevěděl nic, a tak jsem to zkoušel postupně: se svým vodicím psem Blackem ráno cestou na vlak do práce, s trasérem… Začal jsem číst články o běžecké technice a v jednom z nich narazil na běžkyni Jitku Křížovou, která dělá průvodkyni nevidomým a absolvovala maraton na Velké čínské zdi.
Myšlenka na tak velký závod mi hlodala v hlavě po celou dobu schůzky, kdy mi Jitka povídala o trasérství, ale zastrčil jsem ji zpátky do kategorie nesplnitelných snů. Jaký to pak byl šok, když mi Jitka za nějaký čas volala, že má pro mne nabídku, která se neodmítá: Troufl bych si zaběhnout maraton na Velké čínské zdi?
S takovou motivací jsem začal neúnavně trénovat a za 6 měsíců jsme se s Lukášem a Jitkou opravdu do Číny vypravili, v neuvěřitelných vedrech zdolali všech 5 164 schodů Velké čínské zdi a doběhli do cíle jednoho z nejnáročnějších maratonů světa. O celém dobrodružství jsem poté napsal knihu, kterou si můžete pořídit tady.
Medaile z Číny pro mě znamenala to nejcennější, ale pak jsem si uvědomil, že mnohem cennější jsou zážitky, které jsem si odtud odvezl. Proto jsem se rozhodl ji vydražit, uspořádat přednáškové turné po Čechách a veškeré prostředky věnovat na léčbu malého Aleška se spinální muskulární atrofií. Splněný sen mi totiž vlil do žil nejen novou energii, ale i chuť pomáhat těm, kteří si ten svůj splnit nemohou.
Po vrcholu ale následuje sestup dolů a ten mě tentokrát zasáhl silou tsunami.
