Můj příběh – část první

Kluk, který musel nejdřív jeden smysl ztratit, aby nalezl smysl života.

Ondřej Zmeškal

Kluk, který musel nejdřív jeden smysl ztratit, aby nalezl smysl života.

Jsem nevidomý sportovec, spisovatel a motivační řečník. Mou vášní je inspirovat druhé svým vlastním příběhem a ukazovat jim, že i z nepříznivého osudu se dá vytvořit život snů – stačí to jen nevzdat.

Dnes před sebou vidíte kluka, který se usmívá a neohlíží se zpátky. Můj příběh ale nebyl vždy tak optimistický…

Jmenuji se Ondřej Zmeškal a narodil jsem se 12. ledna 1991. O svůj život jsem kvůli předčasnému narození musel bojovat v inkubátoru, který má miminkům pomoci správně se vyvinout, u mě ale selhal. Příliš vysoké dávky kyslíku mi popálily oční sítnici, přišel jsem o zrak na levém oku a ze tří čtvrtin i o sluch. Pravé oko se doktorům podařilo zachránit mražením, ale hrozba úplného oslepnutí nade mnou od té doby visela stále.

I přesto jsem prožíval docela normální dětství, lítal s ostatními dětmi po vesnici, snil o tom, že jednou budu slavným sportovcem, a nepřipouštěl si, že by mi osud měl uštědřit další ránu.
V době dospívání jsem nastoupil na zahradnickou školu – s mým hendikepem bylo zahradničení jednou z mála možností obživy, a mít ruce v hlíně mě navíc docela bavilo. Zažíval jsem bezstarostné časy, dojížděl do práce autem a těšil se z vlastní samostatnosti… Až do momentu, kdy jsem o ni definitivně přišel.

Jednoho dne jsme se spolužáky na internátu stěhovali nábytek, a když jsem zvedal těžkou skříň, objevila se mi najednou na zdravém oku podivná mlha. Moje neblahé tušení potvrdila doktorka, která mě okamžitě odeslala do nemocnice, kde jsem ještě ten den musel podstoupit operaci. Diagnóza: prasklá sítnice na pravém oku, šedý zákal, nutnost dalších operací. Čím více do toho doktoři zasahovali, tím více tmavých míst jsem viděl. Definitivně mi došlo, že ztrácím zrak, když jsem jel do práce na motorce a najednou se čočka zakalila celá. Na křižovatce jsem si musel sundat helmu a poslouchat, jestli něco nejede, abych se dostal bezpečně zpátky domů. Tam jsem položil klíčky na stůl a už nikdy na motorku nesedl.

Naději mi dávala operace, při které mi šedý zákal v nemocnici odoperují, a všechno bude zase v pohodě. A taky mohlo být… Kdyby při zákroku nedošlo k poškození sítnice a mě ve dvaceti letech neobklopila tma.

Na svůj nový stav jsem si těžce zvykal. Přišly deprese, úzkosti, bolest a uzavření se do sebe. Dříve optimistický a samostatný kluk byl najednou odkázaný na pomoc okolí. Nemohl se svobodně pohybovat, trpěl pocity nejistoty a strachem z budoucnosti. Bál se reakcí lidí, až ho uvidí s bílou holí… A hlavně ho každodenně budila jediná palčivá otázka: „Proč zrovna já?“

Můj příběh – část druhá

Můj příběh – část třetí

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX Paul Lange Sportovní klub Laguna Třebíč Kraj Vysočina Auto Racek Fotograf Jakub Mertl Aquapark Laguna