Můj příběh – část třetí

Vinou zákeřné nemoci jsem náhle přišel o někoho, s nímž jsem plánoval budoucnost, chtěl sdílet všechnu nově nalezenou radost, kdo pro mě byl motivací, podporou a spřízněnou duší.

Opět mě život srazil na dno… A opět to byl sport, který mě z toho dna vytáhl na světlo.

Několikahodinový každodenní trénink mi pomáhal čistit myšlenky a taky se soustředit na další cíl: triatlonový závod IRONMAN v německém Regensburgu. 42 km běhu, 180 km na kole a 3,8 km plavání jsme s trasérem Markem absolvovali v čase 11:10:19 a skončili tak na 6. místě mezi vidícími závodníky!

Díky sportovním zkušenostem jsem získal důvěru v sebe a díky těm životním zase uvědomění, že nikdy nevíme, který den může být náš poslední.

Proto jsem v roce 2018 s přáteli naplánoval ambiciózní projekt 600 KM POSLEPU – s cílem přeběhnout celou Českou republiku od západu na východ pro malé nevidomé děti, které potřebují pomoc stejně jako kdysi já. Měl jsem běžet 10 dnů cca 70–90 km denně, v polovině cesty jsem ale dostal záněty do nohou a přetížil si bércové svaly, takže každý krok začal být nesmírně bolestivý. Rodiče mi nakonec dovezli tandemové kolo a zbytek cesty k nejvýchodnějšímu bodu ČR jsem alespoň dojel. Za prohru to ale nepovažuju; v připojené charitativní sbírce se vybralo přes čtvrt milionu korun a nadšení podpořených dětí mi všechnu bolest vynahradilo.

Posílen vědomím, že i nemožné se dá nakonec zvládnout, jsem se rozhodl pro výzvu zatím největší: kvalifikovat se na Paralympijské hry v Tokiu 2020! S mým tříčlenným týmem jsme už drželi v rukou letenky do arabského Abú Dhabí, kde měl začátkem března proběhnout kvalifikační závod, když nás zasáhla nečekaná zpráva o jeho zrušení z důvodu pandemie koronaviru. Tím, že jsme nemohli získat potřebné body do tabulky, se náš sen o Paralympiádě protentokrát rozplynul…

To bych ale nebyl já, abych se vzdával, a tak jsem se místo toho začal soustředit na další ambiciózní projekt: v roce 2021 zdolat nejznámější cyklistický závod na světě. Po nekonečném zařizování a několikaměsíčním tréninku nadešel den D, kdy jsme se s trasérem Markem posadili na tandemové kolo a šlápli do pedálů. Po následujících 21 dní jsme (s pouhým dvoudenním rozestupem od oficiálního pelotonu) zdolávali horské úseky ve francouzských Alpách a Pyrenejích, dvakrát pokořili horu Mont Ventoux a svou cyklistickou pouť po 3 414 kilometrech zakončili u Vítězného oblouku na Champs-Élysées v Paříži. Stal jsem se tak prvním nevidomým na světě, který zdolal věhlasný závod Tour de France, a nejen to: v připojené sbírce se nám podařilo podpořit děti z NF Světluška, aby podobný pocit vítězství jednou mohly zakusit také.

I přes celosvětovou krizi mi rok 2021 přinesl mnoho šťastných momentů – třeba když jsem v Nizozemsku na trati Almere–Amsterdam probíhal cílem a záhy zjistil, že jsem získal titul Mistra světa v dlouhém triatlonu. Ale i ty, kdy jsem byl obyčejně doma a těšil se z toho, že má rodina i nejbližší jsou zdraví.

Říká se, že člověk si uvědomí hodnotu toho, co má, až když to ztratí. Ztráta smyslu zraku mi pomohla nalézt smysl nový: Inspirovat, motivovat a dodávat odvahu těm, kteří to potřebují – prostřednictvím rozhovorů, přednášek, knížek nebo blogu.
Ano, mohl jsem žít obyčejný život zdravého kluka. Nebo vzít to, co mám, a proměnit to v něco neobyčejného.

Vzpomínáte si ještě na Lukášův šílený nápad, že se jednou proběháme až na olympiádu? Ukázalo se, že nakonec tak šílený nebyl, a já se právě pokouším kvalifikovat na Paralympijské hry v Paříži v roce 2024.

Slovy mého mentálního kouče Jana Mühlfeita: „Vždy miř na Měsíc. I když ho mineš, skončíš mezi hvězdami…“

Můj příběh – část první

Můj příběh – část druhá

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX ALPA Sportovní klub Laguna Třebíč