Zážitky z věznice

Jaké to bylo na přednášce v ostravské věznici?

„Nechám vám tady dvě knížky o maratonu na Velké čínské zdi, do kterých jsem vám něco napsal,“ povídal jsem po přednášce lidem v šedomodrých mundúrech.
„A tos to tam napsal latinkou, nebo v těch vašejch tečkách?“ ptal se mě jeden z odsouzených, sedící naproti mně.
„Napsal jsem to tam normálně latinkou. Pravda, vypadá to, jako by to psal prvňáček… ale myslím, že to bude k přečtení,“ usmál jsem se co nejpřívětivěji.
„No – a kdyby vám to tam Ondra napsal náhodou tečkama, tak si to můžete klidně vygooglit, abyste věděli, co to znamená,“ dodala ještě moje milá manažerka Lenka. Ovšem pak se hned chytla za jazyk.
„Emm, omlouvám se, tady si to asi moc nevygooglíte, že?“ dodala opatrně.

Najednou do místnosti vstoupila vězeňská ostraha a začala hlásit jména. 

„Co se teď děje?“ ptal jsem se paní vedle sebe.
„Teď se přepočítává celá věznice,“ odpověděla mi. Ostraha po chvíli odešla, takže zřejmě nikdo neutekl.

„Můžu se teď taky na něco zeptat já vás?“ položil jsem otázku publiku, ve kterém mezi muži a ženami pro jistotu zela velká mezera. „Teda, doufám, že neřeknu něco špatně,“ hájil jsem se pro jistotu předem, „ale nechcete mi něco málo říct o sobě a o tom, jak se stane, že se takhle dostanete do věznice?“ vybalil jsem na rovinu.

Mezi přítomnými zavládlo dlouhé ticho. Někdo kroutil hlavou, někdo se vyhýbal mému upřenému, nevidoucímu pohledu. Zkrátka, vypadalo to, že tohle bude asi můj první a zároveň poslední výslech.

„Jacku Naparovači, tak Ondrovi něco řekni, ne?“ pobídla vedoucí věznice konečně jednoho z vězňů.

 „Ahoj Ondro, jsem Jack. Pár let jsem byl v Anglii a jsem zahradník,“ zazněl drsný hlas.
„Tyjo, to je pěkný. Já jsem taky býval zahradník!“ navázal jsem se zaujetím.
„No, víš Ondro… já jsem ale trochu jinej zahradník,“ vysvětlil mi pro jistotu Jack.

Až po chvíli mi došlo, jak to vlastně myslí, a začal jsem se své blbosti a naivitě nahlas smát.

Na závěr jsem všem dal dobře míněnou radu – protože radit, to já umím: „Kdybyste víc běhali, tak jste jim možná utekli!“
„To oni běhají zase docela dobře, ale pořád na ta špatná místa. Někdy dokonce i desetkrát za sebou, že jo?“ komentoval směrem ke všem bachař.

Musím říct, že nad tímhle povídáním jsem hodně přemýšlel. A víte, na co jsem přišel? Možná vám to bude znít trochu divně, ale bez zraku zažívám taky takové malé vězení. Jo, je to tak. Chybí mi ta svoboda pohybu, kterou jsem měl dřív, když jsem viděl.

Přednáška pro vězně ve věznici v Ostravě pro mě byla něco naprosto nového, což je asi dobře, protože jinak by to znamenalo, že jsem už ve věznici byl, a to byste se mohli začít ptát proč.

Po přednášce mi pořád leželo v hlavě: Proč vůbec lidé všechno to špatné dělají? Chtěl jsem si vyslechnout někoho, kdo mi to vysvětlí a přidá k tomu i nějaký příběh, který by objasnil, jak člověk vlastně skončí za mřížemi.

Pak jsem si vzpomněl na jednu svoji moc milou kamarádku z Městské policie, se kterou jsem chodíval povídat na základní školy. Vytočil jsem hned její telefonní číslo a zeptal se, zda ještě dělají přednášky s vězni, o kterých mi před lety vyprávěla.

A tak jsem se ocitl s puberťáky v přednáškovém sále, kde jsem napjatě poslouchal vyprávění kamarádky policistky a vychovatelky o tom, jak to chodí v ženské věznici. Nikdo se vězenkyň například neptá, jestli si osm ženských v jedné cele rozumí, nebo ne – prostě to spolu musí těch pár let vydržet. A taková kontrola všech vašich dutin taky nezní zrovna moc příjemně.

Na závěr se o své příběhy podělily holky, které jsou právě ve výkonu trestu.

„Kdysi jsem měla všechno – peníze, zázemí a to hlavní: fungující rodinu. To se ale najednou jako mávnutím kouzelného proutku změnilo k nepoznání,“ začala jedna z nich. „Za vším stála moje blbost, naivita a lidi, které jsem si pustila k sobě, do svého života,“ vysvětlovala tahle mladá slečna.

Ve všech svědectvích, která jsme si ten den vyslechli, stály na pozadí drogy.

„Když se maminka dozvěděla, že beru, tak hrozně plakala. Nevěděla, co má se mnou dělat,“ rozpovídala se další z vězeňkyň. „Naložila mě do auta a celou noc jsme jezdily po městě, až najednou zastavila před hřbitovem a s pláčem mi pověděla, že jestli nepřestanu, skončím tady,“ povídala dál velice smutně. „Pak ještě říkala, že kdybych ji tenkrát poslechla, mohlo být všechno úplně jinak.“

Mluvit o své temné minulosti musí být sakra těžký. Ale je super, že se takové přednášky dějí a že se holky odvážily své příběhy dětem sdělit. Podle mě to má obrovský smysl… A po téhle zkušenosti už víc chápu, jak lehké je někdy pro člověka spadnout na dno.

Partneři
Dahlhausen Ipsum Cz Jaroměřická mlékárna Město Třebíč Aquapark Laguna ATEX Kraj Vysočina Auto Racek Sportovní klub Laguna Třebíč Nadace Světluška Fotograf Jakub Mertl Nadace Leontýnka Pojišťovna 211 Jazyková škola Zachová Paul Lange


Chcete být i vy mým partnerem?