Pražský půlmaraton aneb zahájení sezóny, jak se sluší a patří

„doprava je náš koridor, pověděl mi parťák, když jsme šli ještě s kámošem Adamem ke startu 1/2Maratonu Praha 2024.   „Dneska bude mnohem lepší start než […]

„doprava je náš koridor, pověděl mi parťák, když jsme šli ještě s kámošem Adamem ke startu 1/2Maratonu Praha 2024.  

„Dneska bude mnohem lepší start než minule,“ povídal mi trasér Petr Toušek.

„Proč myslíš?“ ptal jsem se Petra, když jsme stáli vedle sebe v davu běžců.

„Protože jak změnili místo startu, tak je tady mnohem širší a lepší silnice,“ odpovídal mi.

„Tak jak se těšíš Adame?“ ptal jsem se kámoše vedle sebe.

„No, řeknu ti to nějak takhle. Tenhle závod ti rozhodně nezapomenu,“ zubil se na mě kámoš z pravé strany. A tak jsem mu ještě odpovídal, že jsem rád, že na to společně nezapomene, protože o to mi rozhodně jde. Jednalo se totiž o Adamův první velký závod, do kterého jsem ho tak nějak nedopatřením natlačil.

„Pomalu se připrav, budeme startovat,“ pověděl mi trasér. A pomalu jsme popošli na startovní koberec, který byl před námi.

Když jsme odstartovali, běžecký dav patnácti tisíc lidí se dal pomalu do pohybu. Je pravda, že to nešlo v takovém počtu zrovna moc rychle. Protože než odstartoval poslední závodník, běžci z Keni měli za sebou sedm kilometrů. Jen co se vystartovalo, slunce začalo svítit a vytušili jsme, že tento závod nebude rozhodně zadarmo. Začátek nám docela rychle utíkal, ale domluvili jsme se, že bude lepší pít na každém občerstvení i přesto, že ztratíme pár drahocenných minut.

„Tak už jsme na Václavském náměstí,“ houknul na mě Petr. Částečně jsem to poznal, protože jsem vnímal docela velký hluk lidí.

„Chceš trošku cukru? Mám tu gel od Nutrendu,“ povídal jsem Petrovi, když jsem si trochu dal, protože je důležitý do sebe něco rychlého po hodině zátěže dostat. A tak Petr neodmítnul.

„Ondro, prosím tě, zastav, tady někdo zkolaboval,“ povídal mi Petr na osmnáctém kilometru a pustil se hned do pomáhání. Parťák se ujišťoval jestli je všechno v pořádku, a když si po chvíli převzali běžce záchranáři, pokračovali jsme dál, protože cíl byl téměř za rohem. Rozbíhání po chvíli stání bylo docela náročný, ale za pár metrů jsme se znovu dostali do tempa. Poslední kilometr byl nekonečný, ale do cíle jsme se dostali v celkovém čase 1:40:04. Za cílovou čárou nás odchytla reportérka, abychom ji řekli, jaké jsou naše první dojmy ze závodu.

„Ondro, máš ty nový boty On pěkně špinavý. Kudy jste běželi, když trasa byla jen ve městě?“ ptala se Péťa, když jsme za ní přišli po rozhovoru.

„Tak to já nevím, kudy mě Petr táhnul,“ smál jsem se. Každopádně pár kalužin na trase prý bylo. 

„Jinak Ondro, Adam, jak došel po závodě ke stánku nadačního fondu Světluška, vytáhnul tatranky a pořád se láduje,“ smála se Péťa.

 „Ondro, jak jsem říkal, tohle ti nikdy nezapomenu. A navíc můžu říct, že jsem na tomhle závodě prolil doslova krev,“ smál se lehce ironicky kámoš Adam.

„Stalo se ti něco?“ hrklo ve mně.

„No to si piš. Mám od trička úplně obroušený bradavky,“ postěžoval si Adam. A tak trochu doufal, že Petr krom kardiologie dělá i plastického chirurga. Bohužel nedělá.

Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Paul Lange Ostrava, Fotograf Jakub Mertl, Pojišťovna 211, Nutrend, Malfini, Sorry Gravity – On Running