Z Marathónu do Athén
Svoji sezónu v roce 2023 jsem se rozhodl zakončit v Řecku, konkrétně při 40. ročníku athénského maratonu. Je to legendární maraton, kterým to celé běhání na světě […]
Svoji sezónu v roce 2023 jsem se rozhodl zakončit v Řecku, konkrétně při 40. ročníku athénského maratonu. Je to legendární maraton, kterým to celé běhání na světě začalo. V řeckém Marathónu a Athénách se začala psát historie. Po všech běžných úkonech, jako vyzvednutí startovního čísla nás kamarádka Katka dostala i do řecké veřejnoprávní televize. Stala se tedy i naší tlumočnicí, která jediná z naší výpravy mluví řecky díky svým kořenům.
Můj trasér Petr Toušek říkal, že si chtěl už jen v klidu běhat se svým psem okolo Vltavy. A dodával, že to bude natolik neobyčejný zážitek od vyzvedávání čísel až do cíle na olympijském stadionu v centru města Athén. Na startu přes 20 tisíc běžců. Do Marathónu nás dopravily časně z rána autobusy, zažili jsme trochu chladu pod lehkým igelitem, ale atmosféra celého závodu zahřívala ještě před výstřelem.
„Kdo tady bubnuje?“ ptal jsem se Petra, když jsme vystoupili z autobusu a šli na start.
Kousek před námi jdou běžci z Afriky,“ povídal mi můj trasér a začal ještě popisovat, jak ten celý průvod vypadá. Když jsme se vysvlékli do běžeckého a dali věci do nákladního vozu, který nám je doveze do cíle, vyrazili jsme směrem k našemu startovnímu koridoru. Všude byl dostatek místa a nikdo se i při té spoustě běžců na sebe nemusel tlačit. Organizátoři opravdu nic nepodcenili. A tak jsme ještě s Petrem na chvíli sedli na schodek a povídali si, jak tenhle závod vůbec vzniknul.
„Jsem si dlouhou dobu myslel, že ten voják kdysi běžel těch čtyřicet dva kilometrů a umřel, což mi nepřišlo nějak dlouhá vzdálenost pro tehdejší tvrdé chlapíky,“ povídal jsem Petrovi a dodával, že pak jsem se přestal divit, protože když běžel z Marathónu do Sparty, pak ze Sparty do Marathónu a na závěr z Marathónu do Athén, tak bych umřel taky. Protože mít v nohách přes pět set kilometrů je už trošku vyčerpávající.
„No to máš pravdu,“ souhlasil trasér Petr a ještě dodával, že tehdy měli Athéňané strach, že vojáci, kteří je napadli u Marathónu se při ústupu na lodě budou plavit k Athénám, které napadnou. Takže historici se dodnes přou, jak to s úmrtím a předchozím slavným výkřikem vojáka „zvítězili jsme,“ vlastně bylo.
Ale konec pauzy a hurá do práce. Pomalu jsme se zařadili do koridoru, kde jsme se ještě vyfotili s našimi krajany, které jsme na závodě potkali a začali jsme nervózně očekávat výstřel.
„Ondro, připrav se, za chvíli budeme startovat,“ upozornil mě trasér Petr. Po výstřelu a ohňostroji jsme vyrazili závodem. Nějaký kilometr jsme si užívali po rovině, ale to se brzy změnilo a po pár zatáčkách začala trasa mírně stoupat. Po nějakých deseti kilometrech se začal štrůdl závodníků i dokonce trochu trhat.
„Ahoj Ondro,“ houkla na mě kamarádka Erika, když jsme proběhli kolem ní.
„Jak jsi se vůbec dostala před nás?“ ptal jsem se zvědavě, protože na startu jsme byli hodně vepředu.
„Když jste zrovna čůrali, tak jsem kolem vás proběhla,“ smála se a ještě se smíchem dodávala, že si myslela, že profesionální sportovci nepotřebují při závodě na záchod. Bohužel já jsem zrovna ten moment docela potřeboval.
„A jak se ti běží?“ ptal jsem se kamarádky, když jsme běželi vedle sebe.
„Nic moc,“ odpověděla mi unaveně a stroze.
„Hele, hlavně si to užij,“ povzbuzoval jsem ji. A pak mi později psala, že na tuhle poznámku myslela celou dobu, když běžela do toho nekonečného kopce a koukala nám na mizející záda.
„Jak jsi na tom?“ ptal jsem se svého kolegy vedle sebe.
„Není to žádná sláva. Navíc se ten kopec ještě pořád utahuje,“ stěžoval si. A měl pravdu, už tak nekonečné stoupání se začalo na třicátém kilometru utahovat natolik, že jsem myslel, že tam v tom kopci někde chcípnu. Naštěstí to zachránili fanoušci kolem trasy. Byli úžasní a všechny s nadšením povzbuzovali. Mám za sebou pěknou řádku závodů, ale co se týká fanoušků, tak všichni můžou Athénám jen závidět.
Posledních dvanáct kilometrů bylo po rovině, místy i z mírného klesání. Po náročných třiceti kilometrech jsme si maličko odfrkli, ale cíl byl stále v nedohlednu.
„Hele, to je ta paní z Česka, co jsme ji potkali na startu,“ povídal Petr.
„Nepotřebuje pomoct?“ ptal jsem se, protože ležela vedle trasy na trávníku.
„Někdo se tam už o ní stará,“ říkal mi Petr a dodával, že to vypadalo na nějakou slabost.
A tak jsem byl rád, že jsem měl vedle sebe kardiologa, který by se o mně v případě nouze rozhodně postaral.
„Slyším bubny,“ povídal jsem parťákovi, když pomalu noha nohu minula.
„No jo, v dálce jsou kolem trasy bubeníci,“ prozradil mi parťák, když se koukal do dálky. Posledních pět kilometrů nám bubeníci bubnovali a dodávali tomu všemu krásnou atmosféru na každém kilometru. Dokonce přibylo ještě mnohem víc fanoušků a opravdu hodně hlasitě skandovali. Chvílemi jsem ani neslyšel, co mi Petr povídá za pokyny.
„Ondro, za pár metrů poběžíme na olympijský stadion,“ povídal nadšený Petr, že už to budeme mít konečně za sebou. Když jsme vběhli na stadion, tak skandování ještě přidalo na síle. Rychle jsme si vzali od kamarádů naši vlajku, do které jsme se teda po cestě lehce zamotali, že jsme nevěděli, jak se z toho vymotat, ale cílovou páskou jsme úspěšně proběhli.
V cíli jsme se octli v čase 4:30:35.
Za mě krásný čas, protože večer před závodem mě začaly brutálně bolet a pálit nohy. Do poslední chvíle jsem netušil jak a jestli vůbec poběžíme. Horší bylo, že to vůbec nepřestávalo. Mělo to snad jenom jednu drobnou výhodu, že jsem nemusel bojovat na třicátým kilometru s pověstnou zdí, protože s tou jsem bojoval od prvního kilometru.
A Petrova slova na závěr:
Bylo milé, že si nás všímali jak běžci a fanoušci a Ondru (a tím i mě) hodně podporovali. Posledních 5 km už bylo hodně o setrvačnosti a finální kopec tentokrát dolů nám pomohl tempo udržet. Atmosféru na stadionu si budu pamatovat navždy. Jen s nastavením vlajky jsme měli v cílové rovince trochu hlavu zamotanou.
Ondra je srdcař. Nebojí se žádné výzvy a jde do všeho po hlavě a sport je jeho srdeční záležitostí. Motivuje tak ostatní a to nejen lidi s nějakým handicapem. I mě znovu dokázal dostat po delší době na start půlmaratonu a následně po 6 letech i na trať maratonu. Tentokrát maratonu s velkým M.
Ondro velké díky, že jsem to mohl s tebou zažít. Díky Ondrovi jsem zažil opravdový maraton!
To byly slova Petra. Tímto mu děkuji i já. A velké dík patří mojí kamarádce Kačce. Však ona už bude vědět. 🙂
Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Jazyková škola Zachová Pelhřimov, Paul Lange Ostrava, Fotograf Jakub Mertl
