Čína aneb Jaká byla cesta za druhým maratonem

„Nikde tu nevidím svého traséra Toma!“ zvolal jsem svoji stížnost na celé auto. Přece jen by se o tom mělo vědět. Všichni se začali smát.

Dědku, máš píchlé kolo!“ křičela má babička ráno na svého muže, když zrovna vyjížděl autem z garáže.

Ono by to zrovna dvakrát nevadilo, kdybych nemusel být v Třebíči včas. Odjížděli jsme totiž odsud směrem na letiště. Naštěstí celou situaci zachránila mamka – zanechala veškeré své rozdělané práce. Co by přece pro svého nejmilovanějšího ze všech nejmilovanějších synáčků neudělala? No dobře, vůbec nevadí, že má jen jednoho syna. Důležité je, že ho má ze všech nejraději, ne? Nebo si to tedy aspoň zatím celou tu dobu to její nejdražší dítko myslí. No a sestru, tu raději zatajíme.

Pravda, když se pro mě mamka z práce velkou rychlostí přiřítila a stejnou rychlostí se řítila i na Třebíč, začal jsem maličko pochybovat, že mě má zase tolik ráda. Zatáčky brala hlava nehlava, ale spíš to byla jen hlava. Konkrétně ta moje a okénko auta se na můj vkus zběsile potkávaly až příliš často. Naštěstí tady toho nebylo moc co pokazit. No a navíc jsme to stihli včas. Myslím, že ač je to k nevíře, tak dokonce i s velkým předstihem.

Celá běžecká delegace byla připravena. Nasedli jsme do auta. Pavel aneb náš náčelník se ještě raději ptal, zda jsme tu všichni (a zda jsme si vzali Kinedryl).

Nikde tu nevidím svého traséra Toma!“ zvolal jsem svoji stížnost na celé auto. Přece jen by se o tom mělo vědět. Všichni se začali smát. Jen tedy nevím čemu, jestli to bylo proto, že v autě nebyl, nebo že ho nevidím. Když smích ustal, nastala chvíle ticha. Najednou se ozval Tom.
No, tak si, ty vole, sáhni, když mě nevidíš.“ To už celý zájezd brečel smíchy znovu.
Kdybys byl, Tome, nějaká pěkná trasérka, tak bych se tomu osahávání nebránil,“ musel jsem mu s lítostí v hlase přiznat. Naštěstí se nijak neurazil. Ba co víc, myslím, že ho to i dost potěšilo.

Dojeli jsme na místo určení. Včas. Dokonce i v plném počtu. Někdo totiž na předchozí zastávce (u čerpací stanice) vyhrožoval, že někde někoho zapomene. Myslím, že se dokonce mluvilo i o nějakém slepci, ale žádný tam zrovna nebyl. Nebo jsem ho neviděl, nevím. Tohle opravdu nedokážu s jistotou potvrdit.

Na letišti ve Vídni ještě proběhlo nějaké to podepisování. Něco o tom, že se zříkám svého traséra. To zavánělo trošku průšvihem. Snad nenastane v Číně hledání nějakého rychlého šikmookého Keňana.

Odlet

Ještě na přepážce ve Vídni po mně někdo něco anglicky chtěl. Vůbec jsem mu nerozuměl, tedy spíš jsem ho neslyšel. Naštěstí můj doprovod přispěchal s odpovědí: „Czech Republic.“  

Načež chlápek za pultíkem spustil svou: „Tú vašu palicu tiež do nádoby. Ďakujem.

Co? Palicu?“ Tak, a zase jsem nerozuměl. Dokonce jsem chvíli přemýšlel, jestli jsem doma před odletem taťkovi-zedníkovi nevzal nějaké nádobíčko. Naštěstí mi to ale po chvíli došlo: „Myslíte hůl, že?

Docela mi to pálí, věříte? Teda, když zrovna nedojde na malou násobilku. To jsem pak v háji.

 „Áno, palicu,“ odpovídal mi trpělivě chlápek.

Když se to nakonec mezi námi československými bratry vysvětlilo, mohli jsme konečně dojít k letadlu a odletět. No a tak jsme doletěli do Pekingu, kde jsme zamířili na Velkou čínskou zeď. Spousta schodů. Každý jiný. Prostě ráj na zemi. Hlavně pro slepce.

Schody, schody a zase jenom schody. Tak to vypadá na Velké čínské zdi.

Tedy, vlastně, abych nepředbíhal… Prve, než jsme se vůbec pustili do nějakých schodů, tak mě někdo drapl a odtáhl stranou. Byl to Číňan. Fakt, nekecám. Vzal mi moji palicu. Tedy vlastně hůl. Do něčeho mě posadil a to něco najednou cuklo, vrzlo a někam jsem se rozjel. Netušil jsem kam, jel jsem sám. Začal jsem se trošku bát. To je nejspíš konec, konec mladého slepce v Čínské lidové republice. Když jsem se tedy pomalu začal loučit se životem, najednou to zase cuklo, vrzlo a zůstal jsem stát.

Chi-chi-chi, chi-chi-chi.“ Takhle se mi smála celá běžecká výprava, když mě na kopci tahali z vláčkové lanovky.

Tak co, Ondro, nebál ses?“ ptali se všichni starostlivě, až jsem jim to málem sežral i s navijákem. Ale to už jsme byli opravdu na Zdi.

Ondro, něco takového jste loni běželi?“ ptal se mě nevěřícně Pavel.

No, taky to nechápu, jak jsme to zvládli,“ odpověděl jsem popravdě a vzpomněl si na loňský maraton, který jsem absolvoval s kamarádem Lukášem.

A tak jsme zase v krkolomném výšlapu pokračovali dál. Když jsem znovu – jak jinak – kolem sebe zběsile šmátral holí, abych si nenatloukl, na něco jsem narazil. Tentokrát to nebyl nepravidelný schod.

Přiznej se, že ty tu hůl máš na to, abys mohl ostatním lidem ohmatávat nohy?“ otázal se mě můj milý doprovod Tom.

No…“ Nezmohl jsem se na delší odpověď. Tom ještě dodal něco o tom, že bych si mohl přestat prohlížet svou slepeckou holí zrovna ty jeho pazoury. Prý to nestojí za nic, ale holky z výpravy, ty mají nohy zaručeně hezčí. Tak jsem byl tedy nasměrován tím správným směrem. No, a pak se slepec nemá přerazit na schodech, když kouká, kam nemá.

Další kroky nás zavály o nějakých 1 200 km dál. Do města Yichang.

Když už znovu v Číně, tak si to pořádně v Yichangu užít. Vše si podrobně prohlédnout. Hlavně jejich umění. No a tak jsem Toma, svého garde-pána, pořád prosil, aby mi toho co nejvíc ukázal. Chtěl jsem si, tak říkajíc mezi slepci, vše ohrabat. My „nekoukavci“ to tak prostě máme. Hned jak něco pěkného uvidíme, tak po tom hrabeme. Je to taková naše malá záliba. Jak jsme tedy šli okolo něčeho, co by se dalo i jen lehce zneuctít, dal jsem se do práce.

Ondro, tady máš takový krásný čínský historický domek,“ povídal mi Tomáš a hned mi na něj položil ruce. „Pořádně se pokochej,“ dodal ještě s úsměvem. Proto jsem neváhal ani minutu a začal všechno důkladně osahávat. Malý kousek po kousku. Chvílemi jsem ani dojetím nedýchal, jak mi historie kvetla pod rukama. Krásné tvary, oblé hrany. To prostě člověk nikde jinde nezažije. Téměř jsem brečel dojetím.

Ondro, tak stačilo, ne?“ byl jsem vytrhnut od soustředěného hrabání.

Ještě malou chvíli,“ prosil jsem svého průvodce. Přece jen, ještě jsem toho neměl dost. Právě jsem totiž zažíval svůj malý slepecký architektonický orgasmus.

Ondro, myslím, že už bys konečně mohl přestat ohrabávat ten hasicí přístroj,“ pronesl znenadání můj průvodce, zalykající se smíchy.

Ondro, dokonce je i historický, pěnový,“ dodal ještě mile Pavel.

Tak, a bylo po hmatovém orgasmu. To se prostě poznají ti praví kamarádi. Tak ať žije historie v Číně.

V Číně na divadle

No jasně, když píšu divadlo, tak tím myslím opravdové divadlo. Nejsme přece žádní kulturní barbaři z Čech. To dá rozum. Co na tom, že jsem v divadle byl naposledy ve školce, a ještě si to za boha živého nějak nepamatuji. Prostě to musel být zážitek.

Stela, naše průvodkyně v Číně, nás kluky z vidlákova do jednoho takového vzala. Nebylo to žádné národní, ale docela malé, pěkné divadélko. Skoro jako u nás doma. Seděli jsme na malých židličkách, jako ve školce. Usrkávali čajíček. Plácali mrňavýma ručičkama o sebe a těšili se na vystoupení. Omlouvám se, nechal jsem se unést. Přece jenom jsem si ze svých mladých divadelních let na něco vzpomněl.

Každopádně, už to začalo. Poznal jsem to tak, že začali zpívat. Vytáhl jsem kameru a začal točit. Neptejte se, jak slepec natáčel, prostě se to tak nějak semlelo. Jen tedy nevím, proč jsou všude natočené hlavně moje prsty – tím se můj sen o práci kameramana v Hollywoodu zase o něco vzdálil.

Najednou do mě někdo strčil. Byl to Pavel a povídá: „Ondro, tak to vypadá, že budeš bez traséra.

Co? Proč?“ podivoval jsem se. Hlava mi to nějak nebrala.

No, Tomáš se právě oženil,“ pokračoval Pavel.

Teď už jsem byl vážně mimo mísu, naštěstí mi můj našeptávač vše vysvětlil: „Tomáš je právě v kroji na pódiu a má svatbu.

A do prdele. Taky nic neřekne. Klidně se rozhodne a ožení se. No a já, já abych pak sháněl nějaký svatební dar. To tak. No a navíc to vážně vypadá, že si ten maraton můžu odběhnout sám. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Sorry Tome, jestli jsem prozradil, co jsem neměl. Nejspíš jsem to pro holky v Čechách měl napsat v čínštině, co?

Čína, maraton Yichang

Musím se vám k něčemu přiznat. Poprvé jsem v Číně před startem začal přemýšlet, jestli v tomto zajímavém městě nepověsit běžecké boty na hřebík. Opravdu, nekecám. Prostě bych je sundal, pověsil a bylo by. Takový konec. A nový začátek. No a správně, za vším hledej ženskou.

Sesypaly se na mě před startem jako kobylky. Jedna krásnější než druhá. Štěbetaly. Tolik fotek s čínskýma holkama zapálenýma do běhu jsem ještě nedělal. Teda, tak nějak jsem je vlastně nedělal nikdy. Začal jsem tedy rychle přemýšlet, znáte to (prostě jako chlap). Olalá, místo běhu – model! To by se tu mohlo chytit! Určitě tu ještě slepého manekýna z Čech nemají. Jenže bohužel, vypadá to, že každá sláva je pomíjivá. Holky zdrhly, neviděl jsem kam, tak jsem zase zůstal sám. Teda, abych nekřivdil. Zůstal mi tu aspoň věrný trasér Tom.

Nezbylo nám tedy nic jiného než zamířit na startovní čáru. Do první lajny, přímo mezi Keňany. No fakt. Pravda, hned jak jsme se tam ukázali, začali si nás podezíravě prohlížet. A měli proč. Chystali jsme se jim totiž natrhnout ty jejich vyběhané zadky. Dobře, zas děsně kecám, přesně takhle to zrovna nebylo. Sice jsme mezi Keňany na startovní čáru šli, ale jen co se odstartovalo, po Afričanech se jen zaprášilo. A tak jsme se jim aspoň chvilku na ty jejich keňský zadky koukali.

Fanoušci na trase fandili, tleskali i mávali. Veselejší diváky jsem ještě nikde nezažil. Dokonce na nás i křičeli nějaký svůj běžecký pokřik. Zněl nějak takto: „Gájo, gájo.

No a hned se to zase opakovalo. Tentokrát hlasitěji a důrazněji: „Gájo, gájo!

Nemyslete si, vrtalo mi docela dost hlavou, co asi to slovo znamená. Přece jenom ještě asi neviděli běžet dva Evropany vedle sebe, spojené za ruce gumičkou.

Naštěstí se ukázalo, že jsem nejen slepý, ale i docela dost nahluchlý. Slovo totiž znělo trošičku, ale jen trošičku jinak. Křičeli na nás totiž: „Šájo, šájo.“ To mi po chvíli vysvětlil běžecký parťák Tom, když jsem si na ono slovíčko postěžoval. Dověděli jsme se, že znamená „Bojuj!“ Tak jsme tedy zabojovali.

Podél trati maratonu stála spousta lidí, to už jsme i slyšeli. Našel se tam i jeden malý čínský chlapeček. Vykulené oči, pusu dokořán. To měl totiž z toho, jak jsme kolem s Tomem prolétli. Ještě bylo z dálky slyšet, jak křičel na své kamarády něco o Keňanech a při tom si na nás ukazoval tím svým malým prstíčkem. Zřejmě jsme si s klukama z černého kontinentu docela dost podobní. Nakonec měl ale ten malý chlapec tak trochu pravdu. Letěli jsme totiž opravdu jako Keňani. Bránou jsme prolétli v čase 3:33:26.

Byl to opravdový frkot a zážitek z běhu. Díky, Tome, že ses o mě na trase staral jako o vlastního. Jsem vděčný za neuvěřitelné dny v Čínském Yichangu, kdy jsem díky příležitosti od Pavla mohl Čínu zažít zase trochu jinak. Děkuji moc. No a tak nějak vlastně děkuji všem za krásné dny, strávené u rýže i nudlí.

Partneři
Město Třebíč Nadace Světluška ATEX Paul Lange Sportovní klub Laguna Třebíč Kraj Vysočina Auto Racek Fotograf Jakub Mertl Aquapark Laguna