Drama s novým trasérem v Karlových Varech

Na sprint Českého poháru, který se konal v Karlových Varech, jsem vyrazil s novým trasérem Honzou Moravečkem. Před startem jsme si ještě společně vyrazili na kolo, aby […]

Na sprint Českého poháru, který se konal v Karlových Varech, jsem vyrazil s novým trasérem Honzou Moravečkem. Před startem jsme si ještě společně vyrazili na kolo, aby si Honza všechno osahal a věděl, jak se tandem chová v zatáčkách. Pak jsme rychle vyrazili dát běžecký věci do depa na náměstí, kde jsme se ještě proběhli. Honzův táta nás vzal autem zpátky k rekreačnímu středisku Rolava, kde jsme si dali kolo do depa a pomalu se začali chystat na plavecký start. Bohužel jsme neměli moc času si vyzkoušet plavání, ale řekli jsme si, že společně potrénujeme při závodě. 

Postavili jsme se do vody na start. S Honzou jsme si ukázali plavecký směr a čekali, než odstartují naši kategorii para. Když začalo odpočítávání a zazněla siréna, vrhli jsme se do vody na 750 metrů. Plavání jsem si ve vodě ze začátku užíval, ale po pár minutách jsme začínali doplavávat první plavce a začala to být trošku kličkovaná. Nemohl jsem se moc soustředit na plynulý plavecký styl. Párkrát mě někdo chytil za nohu na delší dobu, než mi je milé, ale už jsem se s tím tak nějak smířil. Podle šňůrky jsem věděl, že parťáka mám stále u sebe a také jsem začínal trochu slyšet moderátora ze břehu a to znamenalo jediné. Do konce plavání nechybělo moc daleko. Když jsem rukama narazil na břeh, rychle jsme doběhli ke kolu, který jsme měli hned na kraji depa.

„Ondro, nasedáme,“ hlásil Honza, když jsme stáli u čáry. Pak jsme to pořádně rozjeli. 

„Do prkýnka,“ zaklel parťák po defektu, který jsme měli na šestém kilometru o malý obrubník, co byl na trase. Ucházelo to pomalu, ale museli jsme zastavit a pustit se do výměny duše. Naštěstí vedle nás stál náš jediný český medailista v triatlonu z olympiády v Sydney Jan Řehula, který nám s kolem pomohl a dal ho do kupy.

„Honzo, rychle uklidit věci, povídat můžeme v cíli, tady jsme na závodě,“ houknul jsem na parťáka, když jsme měli kolo opravený. Klukům jsme za pomoc poděkovali, protože bez nich bychom to dávali dohromady snad ještě dneska. Do kopce nás pár metrů roztlačili a mohli jsme zase rychle vlítnout do závodu. Městem se jely tři kola a opět jsme začali stahovat další závodníky na trati. Jenže v dalším kole, na tom stejným místě nás potkal další defekt. 

„No tak to už snad není možný,“ kroutil jsem hlavou, protože tolikrát jsem nepíchnul za celou letošní sezónu. 

„Honzo, jen máme problém, že nemáme další náhradní duši,“ povídal jsem parťákovi. Vůbec by mě nenapadlo, že na dvaceti kilometrech cyklistiky píchneme hned dvakrát.

„Ahoj kluci, koukal jsem, že jste zase píchli,“ povídal chlapík, který nám taky s Řehulou pomáhal při prvním defektu. 

„Jo, je to v háji, protože už nemáme další duši,“ vysvětloval jsem mu a ještě se ho ptal, jestli nemá náhodou u sebe náhradní.

„To bohužel nemám,“ kroutil hlavou. 

„Tak to není dobrý,“ povzdechl jsem si a ještě říkal Honzovi, že ještě nemám na seznamu jediný závod, který bych nedojel. „Protože teď už jsem tušil, že budeme bojovat maximálně s tím, abychom dali kolo dohromady a zda stihneme časový limit, aby nám nevyfoukli cílový oblouk.  

A tak jsem chvíli přemýšlel a slyšel jsem podle reproduktorů v dálce, že depo s cílem nebude zas tak moc daleko. Proto jsem se chlápka zeptal, jestli by nám zaběhl do depa a někde ji nesehnal.

„Jasně, zaběhnu se podívat,“ oznámil nám ochotně. A tak jsme zatím povolili kolo, já se podíval na duše, jestli by nešli alespoň zalepit. Když jsem zjistil, že je tam děr, jak v cedníku, lepení jsem rychle zavrhnul, protože tolik záplat jsem rozhodně neměl.

„Tak jsem sehnal,“ houknul na nás zadýchaně borec, který po několika minutách doběhl. Pomohl nám to ještě nasadit a mohli jsme zase vyrazit. A tak už jsme se jen modlili, abychom ty zbylé čtyři kilometry na úplném chvostu s motorkou za zády dojeli.

„Tak jsme tady, slízáme,“ pověděl mi trasér. Rychle jsme seskočili z kola a běželi do depa.

„Ondro, běžíme,“ křičel Honza a najednou se rozeběhnul beze mě. 

„Honzo, já bych rád běžel taky,“ houkl jsem na parťáka, který se chytil za hlavu a rychle se vrátil, vzal mě sebou a mohli jsme vyrazit na pět kilometrů.

Běžecká část byla na dva okruhy. Běželo se mi příjemně, pár lidí jsme ještě docvakli a tak jsme věděli, že v cíli ještě někdo bude. Trať byla trochu technická, ale napoprvé jsme to s Honzou zvládli bravurně. 

„Ondro, natáhni do boku ruku,“ zakřičel Honza.

„Proč?“ ptal jsem se ho.

„Je tam spousta dětí, které si s tebou chtějí plácnout,“ vysvětlil mi. A tak jsem natáhnul ruku a se všema si plácnul. Do cíle jsme doběhli za velkého potlesku a byli jsme rádi, že jsme závod dokončili a i přes naše patálie jsme si ho užili. V para kategorii jsme skončili na krásném druhém místě.

Děkuji Honzovi, že se na tomto závodě stal mým průvodcem a vrhnul se do role traséra na jedničku. A vzkaz pro Davida Dobiáše z CSG TRI TEAMu, sehnal si dobrého koně.   

Také děkuji České triatlonové asociaci za pozvání na závod. Mám radost, že mohu reprezentovat naši Českou republiku v paratriatlonu. Parasportu zdar!

Dahlhausen, IPSUM, Jaroměřická mlékárna, Auto Racek, ATEX, Město Třebíč, Rebuild-car, Kraj Vysočina, Plavecký bazén a aquapark Laguna, Plavecký oddíl Laguna Třebíč, Fotograf Jakub Mertl, Jazyková škola Zachová Pelhřimov, Paul Lange Ostrava