Jak jsem běžel 600 km poslepu pro nevidomé děti

Chtěl bych vám i všem partnerům moc poděkovat. Bez vaší pomoci dětem a samotnému projektu 600 KM POSLEPU by to opravdu nešlo.

1. den

Vyběhl jsem společně s traséry 8. září 2018 z nejzápadnějšího konce České republiky. První den jsme zamířili s Terkou a Václavem směrem k Aši a pokračovali na Františkovy Lázně. Automobilová doprava na hlavním tahu nám trochu zkomplikovala bezpečný běh podél krajnice, proto jsme raději pokračovali po louce a poli, kde to bylo bezpečnější, ale náročnější.

Další mojí průvodkyní na trase se stala Leona. Společně s ní a Václavem jsme běželi podél Ohře, takže jsme měli chvíli jisté, že nás nečeká nic jiného než jen samé roviny. Václav se stal naším hlavním navigátorem. Protože slepec a holky s mapou…

Cíl první etapy přeběhu byl nedaleko nádherného hradu Loket, kam jsme doběhli s čelovkami na hlavách v deset hodin večer. Čekalo nás zázemí v podobě karavanu a teplé večeře. O vše se postarali Katka s Ivošem. Za celý den jsme dohromady naběhali 80 km. Podle původního plánu jsme si to o něco prodloužili, ale to nám zatím moc nevadilo. V noci jsem se pořád převaloval a vůbec se nevyspal.

2. den

Ráno jsem vyrazil značně ospalý a unavený. Doprovázeli mě traséři Katka a Václav. Velká část trasy vedla po cyklostezkách a krásnou přírodou. Je pravda, že krásná příroda zrovna vedla přes kopce, tak nebyla zrovna síla se při jejich zdolávání moc bavit. Holky se po kopcích vystřídaly, aby pořád vypadaly fit a svěží, to dá přece rozum. Pak mě do svých rukou dostala trasérka Dita, která se o mě starala pečlivě a svědomitě. Vůbec mě totiž nikde nepřerazila. On je to totiž fakt úspěch, když vás trasér nepřizabije. Běželi jsme směrem na Jesenici. Po cestě jsme narazili na cyklistky, které nás povzbuzovaly a ještě si s námi udělaly selfie, aby měly památku. 

I tentokrát jsme do kempu doběhli pozdě večer. Důvodem byly nutné úpravy v mapách a nechtěné zabloudění. Naběhali jsme opět 80 km. Za dva dny tedy 160 km a ještě jich docela dost zbývalo. Nečekaně, když jsme se rozhodli přeběhnout celou Českou republiku. 😀

Večer jsem se opět ani trochu nevyspal.

3. den

Alespoň ráno bylo krásné a příjemné. Protože z Jesenice jsem vybíhal s kamarádem Markem za slunečného dne na město Rakovník. Přímo v Rakovníku jsme raději běželi pomaleji, protože proplétat se ve dvou po úzkých chodnících bylo obtížné. A navíc, běh na chodnících poslepu je náročnější na nohy, protože nevidíte, kam šlapete.

Po krátké zastávce jsem ještě přelepil puchýře na nohou, které se mi udělaly předchozí den. Postěžoval jsem si, že mě to docela bolí, ale nikdo mě nepolitoval. Mířili jsme dál na Lány. Na otevřeném prostoru silnice se do nás opíralo slunce a nebylo se kam schovat. Začínaly mi dokonce natékat nohy i prsty na rukou. Takže nejspíš chápete, že jsem se těšil na ledovou sprchu. Motivací běžeckého dne se mi stala cola. Tu jsem od Marka dostával jen na příděl a ještě za zásluhy. 😀 Běh jsme zapíchli po 60 km v Červeném Újezdě kousek od Prahy. Jo a doběhli jsme za světla, říkal trasér Marek. Myslím, že se mu dá i věřit. 😀

4. den 

Další den jsme vyrazili na Prahu. Složení týmu se trochu změnilo. Roli řidiče po Ivošovi převzal Lukáš, ale kuchařka i masérka Katka stále zůstávala. Je to hrdinka.

Tentokrát se mě ujal trasér Martin. Společná cesta v hustém provozu nebyla zrovna dvakrát zábavná. Chvílemi šlo i o život. Když jsme konečně doběhli na chodníky, tak se nám docela ulevilo – mně tedy určitě. Netrvalo to ovšem moc dlouho, protože ze samého seskakování a nabíhání na chodníky mě začínaly bolet nohy. Dál na Ladronce se k nám přidali běžci Terka a Martin s Martičkou a snažili se nás psychicky podpořit. Běželi jsme přes Karlův most až k samotnému Žižkovi. Prodírání se davem turistů bylo náročné. Naštěstí za Prahou jich docela ubylo. 😀 Běžci se od nás pak odpojili a my s trasérem pokračovali směrem na Český Brod. Po cestě se ještě přidala běžkyně Andrea, se kterou jsme doběhli až do kempu.

Když jsem si pak hmatem všiml, jak mám nateklé nohy, docela jsem se lekl. Doufal jsem, že to ráno bude lepší. Svaly jsem si chladil, dal si pořádnou večeři od Katky a pak šel raději spát. V nohách jsem od samotného začátku přeběhu měl už 280 km. Tolik kilometrů jsem ještě nikdy v životě neuběhl!

5. den

Ráno do kempu dorazil boso-běžec Tomáš. Pochválil moji super vizáž, protože jsem vypadal opravdu hrozně. Přesto jsem doufal, že to nějak půjde. A opravdu. Ono to jen šlo. Když jsem chtěl běžet, tak to vůbec nešlo. Křičel jsem bolestí u každého kroku. Pořád jsem si v hlavě říkal, že takhle to přece nejde. Vzal jsem si tedy prášek, nohy namazal mastí a doufal, že to bude lepší. Bolest po chvíli odezněla, a tak se dalo zase kus cesty běžet. Ovšem ne na dlouho.

Ve Velimi se k nám přidaly hromady dětí na kolech a tak naši cestu doprovázely a povzbuzovaly. Odpovídali jsme jim na jejich zvídavé otázky. Do Kolína to vedle nás na kole odjel jen jeden odvážný chlapec. A ještě že tak, protože cestou jsem vážně trpěl, a kdo by se na to chtěl pořád koukat, že… Nohy bolely jako nikdy předtím. Prášky už nezabíraly. V Kolíně jsem se rozhodl, že své trápení ukončím. Za tento den jsme ušli a uběhli celkem 30 km, pak jsme autem dojeli ke kamarádovi Pavlovi v nedaleké vísce, kde jsem si mohl odpočinout. Nohy byly celé nateklé. Vypadalo to na lehký zánět, ale hlavně na přetížení bércových svalů.

Celý večer jsem u Pavla přemýšlel, co bude dál. Poběžím, nepoběžím? Určitě jsem to nechtěl vzdát. Proto jsem se nakonec rozhodl, že pojedu na kole. Pro samou bolest nohou bych to ani neušel.

6. den

Ráno byla pořádná snídaně, teplá vaječná omeleta. To bylo po těch všech dnech ve smradlavém karavanu vážně něco. Pak dorazili rodiče, kteří mi dovezli kolo.

No a na dvojkole jsem dopoledne vyrazil z Kolína s trasérem Pavlem. Chvíli nám trvalo, než jsme se sehráli, ale nakonec jsme se rozjeli. Za Kolínem se k nám ještě přidal na kole Tomáš, který se mnou běžel předchozí den. Díky jinému typu pohybu nohy přestávaly bolet a mohl jsem si trochu ulevit a šlapání si i chvílemi užít. Doufal jsem, že se nohy rozhýbou a bude to zase lepší.

Šlapali jsme kolem Kladrub a projeli i Pardubicemi. V polovině trasy se Pavel vystřídal s mým taťkou. Je tedy pravda, že na trase jsme víc stáli, než jeli, protože to byl samý železniční přejezd. Cíl naší denní etapy byl v Brandýse nad Orlicí. Naštěstí nás do kempu naváděl Tomáš, který to tam dobře znal. To znamená, že jsme nemuseli vůbec bloudit. Kemp se jmenoval U Konťáku, hned vedle železniční tratě – tady jsem k večeru dokázal ocenit, že jsem trochu nahluchlý. Zbytek posádky se špunty v uších maličko bědoval. Dokonce i bratranec Jirka, který se k našemu dobrodružství také přidal.

7. den

Ráno jsem ještě u snídaně přemýšlel, co bude. Jestli náhodou nezkusit běžet? Pak za deštivého počasí dorazil další trasér, Miloš. Probrali jsme moji situaci bolavých nohou a pak její řešení. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit na kole.

Nasedli jsme a začali pořádně šlapat. Dorazili jsme do Ústí nad Orlicí, kde jsme se chvíli pokusili o běh. Když říkám, že pokusili, myslím to opravdu doslova. 😀 Přidaly se k nám i děti ze základní školy, aby nás kousek doprovodily a povzbudily. Při běhu mě bolel úplně celý člověk, ale hlavně každý krok. Tak jsme zase sedli na kolo a za deště pokračovali směrem na východ.

Ukazovalo se, že můj promyšlený záložní plán B – ujít to přinejhorším pěšky – selhal. Ještě že existoval i plán C, a to jet klidně na kole. Docela pršelo, ale bylo to fajn, protože mi voda chladila nateklé nohy, které pak přestávaly bolet. Takže to vypadalo, že „chcanec“ přišel v tu pravou chvíli.

Úplně promočení jsme dorazili do tábořiště Háj, kde už celková vzdálenost od startu činila 470 km. Hodně mě potěšilo, že si to všichni užili i za deštivého počasí. Hlavně kluci, kteří museli pořád lepit a kontrolovat zalepené střešní okno doprovodného karavanu, které nám před startem přeběhu ulétlo. 😀

8. den

Pod širákem se dorůžova vyspali další dva traséři, Tomáš a Laďa. Ráno jsme probrali náš plán dne. Ukázal jsem jim své krásné nohy a vůbec se jim nelíbily. Netuším proč. Každopádně si kluci raději ještě před startem na kole společně vyzkoušeli sólo jízdu bez slepce. Prý aby věděli, jak se to vůbec ovládá. Málem to zalomili v první zatáčce, takže jsem se měl opravdu na co těšit.

Vyrazil jsem s trasérem Tomášem. Cesta vedla přes náměstí v Mohelnici, kde jsme se ještě dali s nějakými cizími pány do řeči. Dál jsme pokračovali na Olomouc. Párkrát jsme museli plánovanou trasu narychlo změnit, protože na silničním kole se prostě po lesní cestě moc jet nedá.

Etapu jsme skončili u krásného lomu Výkleky. To, že kolo bylo dobrá volba, se ukázalo ve chvíli, kdy jsme se šli pěšky najíst do nedaleké restaurace. Nohy měly co dělat, aby tam vůbec došly.

9. den    

Za rozbřesku jsme si s kluky troufli na koupačku do lomu, přímo mezi medúzy. Jo, vážně. Také jsem prvně nevěřil, ale opravdu tam byly. Já je viděl. 😀

Po koupání jsem s cyklistou Laďou zase vyrazil na dlouhou cestu kupředu. Naštěstí nás čekala jen samá rovina. Na „dvojmotorovém“ kole jsme dokázali jet po rovině i 33km/h, takže cesta docela rychle utíkala. Laďa se mi snažil popisovat krásy tamní krajiny, abych z toho prý také něco měl, krom těch bolavých nohou. Takže, co vím, všude bylo zoráno. 😀 Po cestě se k nám ještě přidali cyklisti Josef s Marikou z „Pomalých šípů“. Jen ty pomalé šípy jsem jim moc nevěřil, protože nám málem ujeli. Cesta vedla přes město Hranice a den jsme zakončili v Příboře, kde nás neuvěřitelnou hostinou u sebe doma občerstvila nejlepší běžkyně i kuchařka Peťa. Musím říct, že po těch pěti chodech jsem se vůbec nemusel bát, že bych za ty dny něco ubral na váze…

10. den

Desátý den se stal zároveň dnem posledním. Jak pomalu to celou dobu utíkalo, tak to najednou strašně rychle frčelo. Laďa se rozloučil a já vyrazil dál na kole s trasérem Lukášem. Rodiče, kteří znovu dorazili, aby nás podpořili, počkali ve Frýdku Místku. Na náměstí nám donesli jídlo i pití. Pak jsme zase nasedli na kolo a znovu vyrazili.

Ke konci jsme projížděli krásnými beskydskými kopci, které nám daly docela zabrat. Dokonce jsme na trase potkali ceduli „Pozor medvědi“ a Lukáš pro jistotu zrychlil. Je tedy pravda, že před námi jela nějaká pěkná cyklistka, takže důvod bych nejspíš viděl ještě někde jinde.

Za poslední vesnicí Bukovec následovalo stoupání, u kterého jsme se docela zapotili, ale nebylo to už daleko. Posledních pár kilometrů k nejvýchodnějšímu bodu České republiky jsme společně s Lukášem a taťkou doběhli. Ano, nejvýchodnější bod! Byl jsem unavený, ale šťastný, když jsem po deseti dnech stál u toho památného kamene.

V nohách jsem měl dohromady (z běhu i jízdy na kole) 680 km.

Charitativní běh proběhl pod záštitou Nadace Leontinka. Po skončení projektu můžeme říct, že naše snažení mělo opravdový smysl – na platformě Darujme.cz se totiž podařilo pro děti se zrakovým postižením vybrat krásných 283 058 Kč!

Chtěl bych vám i všem partnerům moc poděkovat. Bez vaší pomoci dětem a samotnému projektu 600 KM POSLEPU by to opravdu nešlo.