Světový pohár paratriathlonu ve španělském Banyoles

Kvalifikační závod v paratriatlonu ve španělském Banyoles je za námi.

Na začátek vám povím, jak vypadá takový typický den českých reprezentantů těsně před závodem: Ležíte, odpočíváte, prostě regenerujete, abyste byli na závod odpočatí a plní sil. Dáte si pořádnou večeři a napijete se. Všechny závodní věci vám naštěstí nachystá váš realizační tým, abyste se tím moc neunavili, a vy můžete už jen jít dřímat do klidné a obláčkové noci.

No dobře, asi tušíte, že takhle to vypadá docela dost růžově, ale realita je trochu jiná. 

Den před startem jsem si věci chystal sám a dobrou večeři zase vařil trasér. Španělé se dokonce rozhodli, že vedle našeho ubytování udělají ukrutně mega obří párty – a plný vlek pivních sudů tomu dost napomáhal. Když se jich Marek zeptal, kdy budou tak přibližně končit, odpověděli, že minule to táhli tak asi do šesti do rána. Nezbylo tedy nic jiného, než abychom táhli my – a tak jsme se přestěhovali někam, kde byl trochu klid.

Den velkého závodu v Banyoles

Bylo štěstí, že zánět v uchu, který mě trápil, na závod docela povolil – takže jsem mohl svého traséra zase trochu poslouchat. Pravda, Marek by možná namítl, že jsem moc neposlouchal, když na mě po plavání na kole pořád křičel, abych ještě přidal. Ale chápejte, snažili jsme se do toho dát všechno.

Taky jsem dost chválil svou prozíravost, že jsem si nechal dát amalgámové plomby, protože zuby jsem měl zatraceně zatnutý!

Při běhu jsme spolu s Markem zase nemluvili vůbec. Běželi jsme, co to dalo… Do cíle 750 m plavání, 20 km na kole a 5 km běhu jsme dorazili za 1:10:00 na devátém místě. Boj to byl velký, ale když se nevzdáte, nemůžete nikdy prohrát.

Děkuji všem, kdo mi na této cestě pomáháte a podporujete mě. Je vás tolik, že kdybych měl jmenovat jednotlivě, tak se asi upíšu, a vy se zase učtete.