Zadařilo se na Světovém poháru v paratriathlonu ve Švýcarsku

Přináším informace ze světového závodiště v paratriatlonu ve švýcarském Lausanne ze dne 18. 8. 2018.

No, a že to byl opravdový nervák až do samého konce, o tom se přesvědčte sami.

Jako první bylo plavání. Tentokrát nás ale na startu nic nepřekvapilo. Protože, hele, gumu jsme měli. A taky mi už dávno bylo jedno, že nemám naslouchátko. Stejně si se mnou při závodě nechtěl nikdo povídat.

Najednou se ozvalo zatroubení, naskákali jsme do vody a co nejrychleji plavali. S trasérem Markem na gumě jsme doplavali k první bójce, kterou jsme vzali takovým smykem, až jsem do ní normálně vrazil. Z vody jsme vyběhli jako první a snažili se tempo za každou cenu udržet.

Na kole se nám to i chvíli dařilo, ale bohužel – i když se nám při zběsilém šlapání čmoudilo z pedálů, tak právě tahle disciplína rozhodla. Lehčí kolo, co měli soupeři, je ve stoupání lepší, takže nás pár z nich předjelo. Každopádně jsme v těch kopcích nechali všechno. Hlavně to srdíčko. A možná i plíce, které se tam nejspíš ještě doteď válejí.

Na běh jsme vyrazili z pátého místa. Nic jsme ovšem nevzdávali, zatnuli zuby a pokračovali dál. Jednoho ze soupeřů se nám podařilo po chvíli předběhnout a dostat se tak na krásné čtvrté místo. Zatáčky jsme při zběsilém úprku brali tak zprudka, že jsem z jedné málem vyletěl.
Do cíle závodu jsme doběhli v čase 1:17:03 a zůstali na čtvrtém místě.

Děkuji moc svému trasérovi Markovi Peterkovi, že se mnou po celou dobu závodu v tichu vydržel. Je to hrdina. Protože, jak určitě tušíte, není navádění jako navádění…
Ještě moc děkuji své nové manažerce, sestře Monice. Její propracované manažerské schopnosti dostaly české kluky zase o nějaký ten stupínek výš.

Za bohatou cateringovou službu na cesty děkuji své milé mamince. Měl jsem tolik jídla, že by se z toho určitě nakrmila jedna malá švýcarská vesnice.