Bylo nebylo … Ondra a vodicí pes Black

Bylo nebylo… Nebo spíš bylo, jinak by se to pravděpodobně nepovídalo! Narodilo se před lety jedno malé černé fletí štěňátko.

Na světě ho trápily jen jeho štěněcí starosti. Zatím ani maličko netušilo, co ho čeká v jeho psím životě – nemohlo vědět, že až bude velké, bude vodicím psem! Netušil jsem to ani já, jeho budoucí páníček, protože v té době jsem se kolem sebe ještě zvesela díval. Nevěděl jsem, jak se mi zanedlouho změní život a že do něj vstoupí i černé, chlupaté stvoření.

Z malého a nemotorného černého štěněte se po dlouhém výcviku stal velký a starostlivý pes, který byl připraven se vrhnout pomáhat. A neměl to při výcviku vždy jednoduché. Všechno neuměl hned na jedničku a taky se musel jako malý poprat s jedním pitbulem.

Když jsem před nějakými lety zcela ztratil zrak, tak jsem si po vyrovnání se s handicapem řekl, že bych chtěl být zase o něco samostatnější a soběstačnější. Protože nemožnost se samostatně pohybovat je opravdu ta nejtěžší překážka na celém handicapu. Nejdřív jsem se musel naučit prostorovou orientaci s bílou holí, abych věděl, kde jsem. Následně jsem oslovil školu pro výcvik vodicích psů v Brně, abych se seznámil s jejich pejsky ve výcviku. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to vlastně je, chodit s takovým vodicím psem po boku.

Takže jaký nakonec byl den ve středisku?
Do rukou jsem dostal postroj na psa, krátkou bílou hůl a černého, chlupatého Blacka, který byl zrovna ve výcviku.
„Ondro, musíte mu říct: Vpřed,“ vysvětloval mi cvičitel Milan.
„A to se jako rozejde, jo?“ moc jsem tehdy Milanovi nevěřil. „Blacku, vpřed!“ vypravil jsem ze sebe trošku vyplašený a nervózní, co se stane.
A opravdu, Black se rozešel. Co rozešel, rovnou se rozběhl, tryskem. Takže mi nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena a utíkat rovnou za ním.

„Za moment bude přechod pro chodce,“ informoval mě cvičitel.
„Nooo a jak vlastně zastavíme?“ ptal jsem se v letu, protože jsem měl trochu nahnáno.
„Black zastaví před přechodem sám, nebojte,“ utěšoval mě Milan, který klusal vedle mě. 

Pravda, tady už jsem měl málem v gatích, že projdeme rovnou skrz tu rušnou silnici. Naštěstí Black těsně před silnicí opravdu zastavil. A tady se to stalo. Možná jsem měl trochu strach, ale zároveň se ve mně díky Blackovi probudily ty dlouho očekávané pocity samostatnosti. Když jsme se vrátili z ulic, bylo rozhodnuto. Black se ode mě nehnul ani na krok, takže bylo jasné, že bude můj. Nebo teda takhle, spíš bylo jasné, že já budu jeho…
A tak se, milí lidé, událo, že se z nás stali ti největší parťáci na cestách tmou. Samo sebou jsem věděl, že mít psího kamaráda je nejen zábava, ale i starost. Je to přece jen zvíře a musím se postarat i já o něj. Z jeho tlamy zní každý večer hladové poštěkávání a jeho miska není jako „Ubrousku, prostři se!“ A to nemluvím o pravidelném venčení, procházkách, veterinářích a samotné práci. 

Začátky naší společné cesty pán–pes nebyly vždy jednoduché. Krátce po tom, co se Black nadobro ubytoval u nás doma, šli jsme jednoho chladného zimního rána na procházku zasněženými cestami. Rozhodl jsem se jít po loukách v domnění, že tu přece dobře znám skoro každý kámen a že se nemůžu jen tak ztratit.
Po nějaké době chůze jsem si řekl, že bych se mohl pomalu stáčet k domovu, a také jsem trochu ztrácel pojem o tom, kde to vlastně jsme. Když jsem zaslechl potok, zaradoval jsem se a naivně si myslel, že se jen otočíme a vrátíme se, odkud jsme přišli. Zavolal jsem svého chlupatého kamaráda, aby mne vedl k domovu. Tehdy jsem ještě asi intuitivně věřil více sobě než svému novému průvodci. Bylo podezřelé, že pořád bloudíme dokolečka. Když vtom mě náhle Black zastavil, tvrdošíjně stál a nehnul se ani o krok. Netušil jsem, co se děje, a opatrně našlapoval. Slabě mi zakřupalo pod nohou a hned mi bylo jasné, že stojím jednou nohou nad rybníkem. Jen díky Blackovi a jeho včasnému upozornění jsem se nemusel nedobrovolně koupat – přece jenom léto skutečně nebylo…

I tato příhoda nám pomohla k získání vzájemné důvěry. Ze začátku pro mě nebylo vždy jednoduché věřit svému psovi, ale brzy jsem pochopil, že se na něj mohu spolehnout. Tedy pokud zrovna po chodníku neprojde krásná blondýnka. Protože to se za ní Black okamžitě otočí (jako skoro každý chlap) a usmyslí si ji pronásledovat. Asi si říká, že když se nemůže otáčet páníček, musí to za něj dělat on. 🙂 Obvykle skončíme někde v dívčím kroužku, debatujícím na téma móda. Black si tu a tam vyloudí pohlazení a já mu můžu jen tiše závidět. Nuže, beru zpět! Uznávám, že ačkoliv je to Blackův handicap, otáčet se za každou sukní, je příjemné občas s dámami pohovořit. Vlastně jsem opomněl prozradit, že Blackovo pravé jméno z rodokmenu je Casanova. A to mluví za vše, nemyslíte?

Chodit s chlupáčem po boku je nejen veselejší, ale i rychlejší. Kdybych šel jen s holí, musel bych nad svou trasou stále přemýšlet a trvalo by mi to déle. S Blackem se tak vyhnu mnohým nástrahám, které spolu jednoduše a skoro bez povšimnutí obejdeme. Dokonce se na sebe můžeme spolehnout až tak, že je i mým běžeckým trasérem. Ano, čtete dobře! Black se mnou běhal a tak mi pomáhal plnit si své sportovní sny a cíle. Doufal jsem, že spolu ještě uběhneme spoustu kilometrů…

Spousta z vás nás s mým chlupáčem zažila jako nerozlučnou dvojici. Těžko hledat ta správná slova, když vás opustí nejlepší přítel, který byl pro vás vším.
Black nebyl jen pes, který mi s radostí pomáhal na mých složitých cestách tmou, ale byl to opravdový parťák, kterého jsem mohl vždycky obejmout a vědět, že všechno bude zase dobrý a sluníčkový.

Chci ti, Blacku, moc poděkovat za to, co jsi pro mě v životě udělal, protože bez tebe bych určitě nestál tam, kde stojím teď. Vážně ti z celého srdce děkuji. Jsem nesmírně rád za všechny ty veselé dny, které jsme mohli strávit spolu. A je mi smutno z toho, že jsi musel odejít takhle brzo. Nikdy na tebe nezapomenu.

Takže chlupáči, měj se na své další báječné cestě dobře. Myslím na tebe. Jo a nezapomeň se tam chovat slušně. Běda, jestli se dozvím, jak jsi tam zase holkám někde lezl pod sukně, jak je tvým dobrým zvykem.

Black odešel za duhový most 12. února 2019 po těžkém boji s rakovinou.